Země snivců

Rakouský kreslíř a ilustrátor Alfred Kubin (1877–1959), původem z Litoměřic, bývá pokládán za jednoho z průkopníků moderní imaginativní tvorby, ale jeho bizarní a zlověstné kresby by klidně mohly vzniknout o sto let dřív v okruhu E. T. A. Hoffmanna. Také Kubinův jediný román Země snivců (v originále Die andere Seite, což znamená druhou stranu i onen svět) z roku 1908 přesahuje dobový kontext oběma směry. Zpátky se vrací až někam k apokalyptické literatuře pozdního středověku, k hrůzyplnému líčení tanců smrti a pekelných muk, ale zároveň předjímá orwellovskou vizi zhroucení moderní civilizace. O knize, napsané během dvanácti horečnatých týdnů, se sám Kubin později vyjadřoval s jistými rozpaky. Psaním, které jinak považoval za nesympatickou činnost, se dostával z hluboké duševní krize po smrti otce, aby si ulevil, aby se zbavil obsedantních myšlenek, aby překonal úzkost ze ztráty výtvarných schopností. O výsledku později hovořil spíš v psychosomatickém než v literárním smyslu - text pro něj byl záznamem obraznosti, kterou zjitřené nervy vybičovaly k nekontrolovatelným výkonům.

Skoro zapomenutý spolužák, který neuvěřitelně zbohatl, vzkáže vypravěči pozvání do země, kde vládne. Kdesi pod Ťan Šanem koupil území zhruba o rozloze Lucemburska, které vysokými hradbami oddělil od okolního světa, sezval do něj pečlivě vybrané lidi z celé Evropy a vybudoval pro ně krajně konzervativní prostředí, kam nesmí proniknout žádná novinka. V Zemi snivců je smyslem existence a vlastně jedinou realitou niterný pocit, nálada, sen. Nikdo zde netrpí nouzí, vše je zařízeno tak, aby nikdo nebyl ve snění rušen. Hlavní město Perla sestává ze starých domů, které sem vládce nechal dopravit z nejrůznějších zemí: některé jsou barabizny, jiné mají zachovalý vzhled. Dovážejí se i všelijaké starožitnosti, ale hlavně bezcenná veteš. Vypravěč, který je zřejmě Kubinovou autostylizací, pozvání přijme, dostane spoustu peněz a usadí se v Perle. Počáteční nadšení z něj však postupně vyprchává. Peníze tady nemají skoro žádnou hodnotu, všichni musí chodit v obnošených šatech, nad městem nikdy nevysvitne slunce, domy působí v kalném šeru příšerně, ulicemi vane zatuchlina, obyvatelé jsou napůl blázni a vše se řídí přísnými, avšak zároveň nevyzpytatelnými pravidly. Když vypravěč pronikne k vládci, spatří zoufalou, k smrti znavenou bytost, jejíž tvář prochází úděsnými proměnami.

Když umírá Bůh

Deprese se vystupňuje, když do Perly dorazí pohádkově bohatý Američan, ztělesňující činorodost, bezohlednost, agresivní vůli a nadšení pro pokrok. Zhnusen špinavým městem plným veteše, vyhlásí jeho absolutnímu vládci boj. Ovládne tisk, korumpuje dav, ale vládce zůstává netečný. Městem se šíří obludná zhýralost, která vyčerpává nervy a působí duševní nemoci. Ulice zaplaví zvířata a rozličné strašidelné potvory sápající se po lidech, kteří tonou ve špíně a kalu, nicméně o to více se oddávají perverzním slastem. Hromadné orgie, při nichž se opojení sexem mění v opojení krví, končívají masakrem. I architektura je znavena a puká, domy se rozpadají, ulice zaplavují trosky, lidé hynou a město sklouzává do močálů. Američan však prochází tímto peklem nadále jako ze škatulky. Čeká, až dorazí ruská vojska, která požádal, aby nastolila pořádek.

Vládce Perly se jmenuje Patera. Jméno celkem průhledně naznačuje náboženskou souvislost. V závěru knihy sleduje vypravěč, kterého zachránili původní domorodci, Paterovu smrt v jakémsi skalním chrámu. Vládce, náhle nebesky krásný, zde svede s čímsi nepojmenovatelným strašlivý zápas, v němž zahyne. Po smrti je ještě krásnější a jeho mrtvola roste. Američan však spatřil jinou Paterovu smrt: vojsko jej vyneslo z paláce, aby uklidnil lid, avšak dav jej lynčuje, přičemž se ukáže, že šlo jen o mechanickou loutku. Vypravěč není žádný velký myslitel, ale zato přesný pozorovatel s kreslířským smyslem pro tvary a nálady skutečnosti, jejíž součástí jsou i sny. S mimořádnou obrazotvorností vrší hrůzné a zrůdné postřehy, smyslově konkrétní do posledního detailu, přímo hmatatelné, avšak vize, kterou cítíme v pozadí, je abstraktní. Ve svých pamětech Kubin dojatě vzpomíná na silný zážitek z četby Nietzscheho poslední knihy Ecce homo, vášnivé, nadcházejícím šílenstvím poznamenané rekapitulace filozofova rozchodu s křesťanstvím, v níž čteme: „Realita byla zbavena své hodnoty, svého smyslu, své pravdivosti v té míře, jakou byl vylhán ideální svět. Lež ideálu byla klatbou nad realitou.“ Rozklad přeludné Perly, vysněné Paterou, může být románovou ilustrací Nietzscheho teze, že Bůh je mrtev a že jeho roli převezme nadčlověk.

Nejvydatnější zdroj Kubinovy kreslířské i literární imaginace tvoří sny. Zájem o ně byl počátkem století obecný. Když v roce 1900 dozrával Kubin v Mnichově ke svému stylu, vydal Freud ve Vídni svůj převratný Výklad snů. Psychoanalytické pojetí snu se však od Kubinova romantického přístupu značně liší. Zatímco vědec Freud projektuje do podvědomí biologickou zákonitost, mystik Kubin ctí tajemství. Kolektivní sen obyvatel Perly se víc než Freudovi blíží Jungově teorii kolektivního nevědomí, která v té době ještě nebyla zformulována.

Meyrink, Kafka a vrchní z Unionky

Není náhodou, že američtí filmaři, kteří v polovině sedmdesátých let natočili podle knihy film, našli vhodné exteriéry zrovna v Čechách (ve starém Mostě, Českém Krumlově a městečku Přísečnice). Kubinovy pochmurné popisy českému čtenáři vskutku připomenou domov, zvláště Prahu. Angelo Maria Rippelino v knize Praha magická Kubina mnohokrát cituje jako výmluvného svědka pražské atmosféry. Uhrančivá přesnost, s jakou ji Kubin zachytil, však svědčí jen o síle jeho vizionářské fantazie, neboť Prahu navštívil snad kdysi v dětství a pak až tři roky po vydání románu. O pražských reáliích byl zřejmě informován v souvislosti s prací na ilustracích k Meyrinkovu románu Golem, jimž se věnoval krátce před napsáním Země snivců.

V doslovu k románu Ludvík Kundera upozorňuje na podobnost mezi Kubinovou knihou a pozdějším Zámkem Franze Kafky, přičemž naznačuje, že Kafka mohl maličko opisovat. Podobnost mezi oběma díly v jistém smyslu existuje (nedosažitelný zámek, labyrint byrokracie, tajemný vládce, atmosféra rozkladu), v jiném jsou však oba texty zcela rozdílné. Kafka se s Kubinem setkal v září 1911 při jeho návštěvě Prahy a v denících si poznamenal, že spolu hovořili především o zácpě a projímadlech. Kubin ho zřetelně zaujal, ale i dráždil. V Kafkových popisech Kubinova zjevu i chování cítíme pobavený úžas. Přesný analytik, který se právě chystal důsledně a zaživa rozpitvat vlastní zoufalství, rozpoznal jistě sílu Kubinovy vize, byl však asi také trochu iritován její bizarností a romantickou výstředností.

Vztahy mezi různými texty bývají nesmírně složité a podobnost zdaleka nemusí znamenat jen epigonství, ale třeba také přehodnocení nebo ironickou variaci. Kubin s Kafkou si jistě vyprávěli o svých otcích, s nimiž měli oba velké problémy. Kubinův otec byl zeměměřič - stejně jako hrdina Zámku; není vyloučeno, že jeho jméno K. neskrývá Kafku, ale Kubina. Nikdy bychom neměli podceňovat Kafkův smysl pro humor. Možná si vypůjčil vypravěče Země snivců, aby jeho příběh převyprávěl po svém.

Alfred Kubin: Země snivců. Přeložil a doslov napsal Ludvík Kundera, s ilustracemi autora vydala Mladá fronta, Praha 1997, druhé vydání (první 1947). 200 stran. 129 Kč.