Prapor české anarchie

Dávají si různá jména. Anarchisti, zvířátkáři, antifašisti, radikální ekologové. V zimě demonstrují nazí proti kožichům, na jaře za svobodu pro Tibet, v létě proti drancování přírody světovým kapitálem. A bez ohledu na roční dobu svou existencí dokazují, že revolta české mládeže nezmizela s pádem komunismu. K radosti jedněch a obavám druhých naopak nabírá ve svobodě nový dech.

Stále častěji se z médií dozvídáme o sotva odrostlých dětech, které naši nastoupenou cestu k blahobytu považují za pochod do pekel. Co by ti rebelové vlastně chtěli? ptá se čtenář kusých novinových zpráv. Umějí vůbec něco jiného než vykřikovat hesla proti konzumu a rozbíjet výkladní skříně u McDonalda?

Přestože je valná část dospělé populace náchylná odpovědět si na poslední otázku „ne“, prosazuje se i jiný přístup. Roli průkopníka se počátkem tohoto roku odhodlala sehrát pražská radnice. Její úředníci vzali vážně partu anarchistů z nelegálně obsazeného statku Ladronka, prohlásili jejich činnost za prospěšnou a oznámili, že s nimi město bude spolupracovat. Máme se bát, nebo tleskat?

Šel do NATO

Po břevnovské pláni nad motolským údolím kluše dvojice starších mužů v teplákových bundách. Kromě nich se po úzkých asfaltových chodnících prohání jen vítr. Listí a papírky, které žene před sebou, se zarážejí o zeď rozlehlé, z daleka viditelné stavby. Statek ze sedmnáctého století s nápadně otlučenými zdmi a provizorně pospravovanou střechou vypadá na první pohled jako…