Nikoliv „balíček”, ale vládní program

Pro soubor opatření, kterými chce vláda ztlumit, respektive zvrátit negativní tendence v české ekonomice, se už vžil klausovský termín „balíček“. Pokud však chce vláda opravdu z gruntu začít řešit nepříjemný vývoj obchodní bilance, zpomalení průmyslové výroby a nepříznivý vývoj rozpočtových příjmů, bude muset schválit spíše pořádný balík nejrůznějších opatření. Zůstat v půli cesty nestačí.

Oč jde

Co přesně hodlá vláda ve středu vyhlásit, je zatím tajné, nicméně vše nasvědčuje tomu, že minulý týden došlo k jakési rámcové dohodě mezi kabinetem a centrální bankou. Výsledkem je, že ČNB s platností od 5. května snižuje tzv. povinné minimální rezervy, jejichž dramatickým zvýšením začátkem loňského léta stáhla z ekonomiky okolo čtyřiceti miliard korun. Jinými slovy: přestože jsou představitelé ČNB velmi neradi podezíráni z jakéhokoliv handlování s vládou, je pravděpodobné, že dosavadní období poměrně razantní restrikce centrální banky končí, a to na základě určitých příslibů Klausova kabinetu. Oč tedy může jít?

Ve hře (resp. v balíčku) mají být nejen opatření krátkodobého a střednědobého charakteru (potlačení růstu mezd, podpora úspor), ale také příslib uskutečnění naléhavých institucionálních a strukturálních reforem, jinými slovy práce na prolomení tzv. úzkých hrdel ekonomiky. Jde zejména o reformu kapitálového trhu, obchodní soudnictví, penzijní připojištění, prolomení příliš silných vazeb mezi bankami a podniky, dotažení privatizace, vymáhání práva atd., tedy o věci, které vláda měla řešit už dávno.

Největším současným problémem české ekonomiky je bezpochyby její nerovnovážný vývoj. Jde o to, že již dlouhou dobu jsme schopni vyvážet méně, než dovážíme, a vzniklý rozdíl financujeme přílivem spekulativního zahraničního kapitálu. Ten se ovšem vyznačuje značnou nestálostí, může zpanikařit a ze země rychle odejít, především pokud shledá podmínky jinde ve světě jako výhodnější. V propadu obchodního schodku vůči HDP (nyní 8,5 %) jsme již zřejmě dosáhli světového rekordu: v globální ekonomické historii posledních desetiletí najdeme opravdu jenom málo podobných příkladů. A bohužel vůbec ne příkladů pozitivních.

Mexický duch

Srovnání, které se nabízí jako první, je mexická hospodářská krize (nebo spíše katastrofa) ze začátku roku 1995. Mexiko tehdy napínalo strunu tak dlouho, až investorům povolily nervy a během několika dnů uprchli ze země. Kurz mexické měny se propadl o 50 %, zkrachovaly desítky bank a stovky podniků a raketově vylétla inflace i nezaměstnanost. Z krize se Mexiko vzpamatovává dodnes, a přestože je situace optimističtější než před dvěma lety, mnozí investoři zůstávají opatrní: tehdejší události totiž zůstávají v jejich paměti jako zkušenost srovnatelná s měnovou reformou či znárodněním. V podobné situaci bylo o pár měsíců později Maďarsko. Dramatický propad obchodní bilance donutil vládu sáhnout k ostré restrikci (např. zmrazení a snižování mezd), která ovšem přinesla úplné zastavení hospodářského růstu.

Naše situace se ovšem od Mexika i Maďarska přece jen v mnohém liší. Jednak máme vysoké devizové rezervy, které se zatím neztenčují (Mexiko poslední měsíce před krizí tajilo jejich skutečnou výši, neboť klesaly), jednak je i naše zahraniční zadluženost oproti Mexiku a Maďarsku minimální. Rovněž rozpočet máme v zásadě vyrovnaný a k propadu příjmů dochází „teprve“ až v posledních měsících. Naše inflace je více než o polovinu nižší než v Maďarsku a stejně zanedbatelná je i nezaměstnanost. Konečně oproti Mexiku (ač se nám to „zevnitř“ nezdá) je naše země především o řády politicky stabilnější a sociálně kompaktnější. Jedno nás však zřejmě nemine: i u nás po zavedení fiskální restrikce dojde (doufejme, že přechodně) k určitému zpomalení hospodářského růstu.

Proradná statistika

Relativně novým problémem české ekonomiky je současný propad rozpočtových příjmů - od ledna zhruba okolo 10 miliard korun. I když je na důkladnou analýzu tohoto jevu ještě brzy (časová řada je příliš krátká), jedno lze říci už teď: vláda mlží, když vše svádí na pomalejší výkon hospodářství. Příjmy rozpočtu totiž nejsou vázány pouze na výkon hospodářství - například cla jsou závislá na dovozu a příjmy a pojištění na vývoji mezd apod. Ve hře je tedy spíše to, že se podniky a občané již naučili daně neplatit, respektive platit jich pouze tolik, kolik je opravdu nezbytné.

Třetí největší problém se jmenuje aktuální propad průmyslové výroby. Ani zde však není vysvětlení jednoduché. Premiér Klaus vše svádí na restriktivní politiku ČNB, jenomže průmyslová výroba není totéž co hrubý domácí produkt, který je dnes již více než z poloviny tvořen sektorem služeb. A právě jeho výkonnost, stejně jako údaje od menších a středních průmyslových podniků, statistika zjišťuje daleko obtížněji a pomaleji než údaje o výkonnosti velkého průmyslu. Jinými slovy: konečné údaje v delší časové řadě nakonec nemusí být tak negativní, jak naznačují momentální statistická data.

Něco ano, něco ne

Co tedy asi bude obsahem vládního „balíčku“? Hodně se mluví o programu národních úspor - ministerstvo financí chce vydat výhodně úročené státní dluhopisy a pokusit se tak zvýšit spořivost a omezit tendenci občanů kupovat si spotřební zboží z dovozu. Skepticky se však vůči tomuto plánu staví nejen ČNB, ale i premiér, neboť se obávají, že by přijetí takového programu vedlo k tzv. vytlačovacímu efektu: míra úspor by se nezvýšila, ale úspory by se pouze přelily z bank do dluhopisů. Proto se také stále více mluví o větší podpoře dlouhodobého stavebního spoření.

Naopak určitě dojde na škrty v rozpočtu a zmrazení mezd. Vláda se jednak musí zavázat k udržení vyrovnaného rozpočtu, jednak musí provést rozpočtové úspory (nejméně o 30 miliard), přičemž zdaleka nejlepší by bylo vytvořit přebytkový rozpočet. To však asi nebude politicky průchodné. Kabinet bude muset zmrazit mzdy nejen ve státní sféře, ale pokusit se vyjednávat s ostatními vlastníky i tam, kde má významnější akciové podíly.

Kontroverzním opatřením je zavedení dovozní přirážky. O této věci a jejím případném rozsahu se stále diskutuje, každopádně jde ale o velmi neliberální opatření, které sice může pomoci krátkodobě, ale z dlouhodobé perspektivy pouze vytvoří polštář pro neefektivní výrobce a oddálí tak jejich kolaps či restrukturalizaci. Nicméně faktem je, že dovozní přirážka může zdražením výrobků přechodně zvýšit rozpočtové příjmy (DPH a spotřební daň), a představuje tudíž pro politiky lákavá „řešení“. Podobně netržním řešením je i zavedení dodatečných cel na citlivé komodity. Zde však je vláda naštěstí vázána poměrně těsnou kazajkou pravidel Světové obchodní organizace (WTO). Naopak poněkud volnější prostor má kabinet pro přísnější kontrolu tzv. vstupních cen a antidumpingových opatření, což bude v praxi znamenat, že dovozci budou moci dovážet pouze za ceny odpovídající nákladům. Konečně vláda uvažuje i o snížení daní z úroků a kapitálových výnosů. Příjmy z těchto daní jsou opravdu zanedbatelné a snížení sazeb by mohlo občany motivovat ke spoření a investicím na kapitálovém trhu.

Součástí opatření je i diskuse o postupném - tzv. řízeném - snižování kurzu koruny, kterým by se mohlo předejít prudšímu pádu české měny (devalvaci). Centrální banka to ovšem zatím tvrdě odmítá. Především proto, že by podle jejího mínění podobný krok znamenal riziko prudkého zvýšení inflace a mohl by zhoršit postavení mnohých podniků (a potažmo bank), které v minulosti získaly masivní úvěry v cizí měně. Kurzová politika je však delikátní věc, a proto představitelé ČNB současně opakovaně zdůrazňují, že kurz koruny se může pohybovat v celém měnovém pásmu. Nelze tedy vyloučit, že centrální banka bude v rámci kurzového pásma přece jen svými intervencemi kurz postupně snižovat.

Nový program

Co z uvedeného plyne? Mnohé kroky, o nichž se v souvislosti s „balíčkem“ mluví, jsou minimálně kontroverzní a v dlouhodobé perspektivě nemohou být jediným lékem churavějící tuzemské ekonomiky. Je proto třeba se bez dalšího otálení pustit do dalších reforem (to by měla být tzv. dlouhodobá či institucionální součást onoho „balíčku“). Je bezpodmínečně nutno rychle zlepšit práci obchodních soudů a urychlit bankroty neefektivních podnikových molochů, které na sebe vážou finanční i lidské zdroje. Ať se to politikům líbí, nebo ne, nikoliv odbory, ale nízká nezaměstnanost nejvíce tlačí na prudký vzestup mezd. Dále je třeba zprůhlednit a reformovat kapitálový trh a přilákat do země seriózní dlouhodobý zahraniční kapitál. K tomu může napomoci i urychlená privatizace energetických sítí, infrastruktury, bank a železnic. Konečně v novém zákoně o bankách je třeba pokud možno oddělit podniky od největších bank.

To vše - přidáme-li ještě liberalizaci cen, reformu penzijního systému a vymáhání práva - jsou věci, které znějí jako nově sepsaný vládní program. Ano, je tomu tak. Nic menšího už ale pomalu nemá smysl. Zahraniční investoři, jejichž nervozita nám může způsobit obrovské problémy, čekají totiž právě na něco takového.