Havel jako diagnostik

Staří Řekové označovali výrazem paranoia duševní chorobu nebo šílenství. Ale již koncem 19. století se ustálil jiný význam: blud, který se pomalu vyvíjí v komplexní, spletitý a logicky ucelený systém, aniž by ho doprovázely halucinace a celkový rozpad osobnosti. Tolik známá „Encyclopaedia Britannica“. Podobně líčí paranoiu i „Malá československá encyklopedie“: logicky ucelený blud podezíravosti, vztahovačnosti a perzekuce; rozumové schopnosti jsou neporušeny, intelekt plně zachován. Pokud si někdo dosud myslel, že slovenský premiér tyto příznaky nevykazuje, žil ve vlastním bludu.

Označí-li mě v zahraničním tisku prezident sousedního státu za paranoika, mohu to přejít mávnutím ruky nebo se ohradit - třeba žádostí o omluvu. Takový postoj je pochopitelný. Jenže Vladimíru Mečiarovi nestačí. Případ, který začal tím, že Václav Havel v rozhovoru pro Le Figaro přisoudil Mečiarovi paranoiu, zatím vyvrcholil odvoláním slovenského velvyslance z Prahy a požadavkem na vydání slovenského zlata z dělení federálního majetku. Těmito kroky Vladimír Mečiar jen doložil Havlovu tezi: quod erat demonstrandum, říkávali latiníci.

Za prvé Mečiar podezírá slovenskou opozici, slovenské Maďary i okolní státy (Česko a Maďarsko), že společnými silami Slovensku škodí: „Žádné komplexy nemáme, ale řekněme si otevřeně, že protislovenská kampaň tu je.“ I skutečnost, že Slovensko vypadlo z první skupiny kandidátů NATO, nepřipisuje své politice, ale zmíněné kampani.

Za druhé je vztahovačný…