Přišel čas udeřit pěstí do stolu

Zhruba od poloviny loňského podzimu neuplyne týden, aby nevyšly najevo podrobnosti o dalším vykradeném investičním či podílovém fondu, případně o vyhlášení nucené správy. Kauza C. S. Fondy, případ Trend či fondy Agrobanky jsou však jen vrcholkem ledovce. Podobných lumpáren, i když menšího rozsahu, jsou bohužel desítky. Skoro by se dalo říci, že po bankách teď přišly na řadu fondy a že se podobně jako vloni v létě nyní řítíme závratnou rychlostí černým tunelem. Vláda a zodpovědné státní orgány se nám přitom opět představují v roli právních nihilistů, kterým zřejmě nevadí, že viníci očividných krádeží mohou zůstat nepotrestáni. Zoufalé renomé českého kapitálového trhu se dál propadá, což nutně omezuje příliv důvěryhodného zahraničního kapitálu. Ruku v ruce s tunelováním fondů pak navíc dochází k vykrádání mnohých podniků, z nichž jejich majitelé odčerpávají veškerý použitelný zisk či hotovost. Co je však nejhorší: k těmto věcem dochází v takovém rozsahu, že to nevyhnutelně musí začít přinášet i negativní makroekonomické důsledky.

Dědictví kuponové privatizace

Kdyby byla kuponová privatizace (a privatizace jako celek) připravována dnes, jistě bychom se dokázali vyhnout celé řadě závažných chyb. Po bitvě je ostatně každý generál. V analýzách toho, k čemu na českém kapitálovém trhu dochází, však musíme důsledně rozlišovat mezi „nutným“ dědictvím kuponové privatizace a tím, čemu šlo bez větších problémů zabránit.

Kuponová privatizace s sebou přinesla nepřehledný chuchvalec vlastnictví: příliš velké množství fondů, příliš velké množství malých veřejně obchodovatelných společností. Po kuponové privatizaci proto nutně musela následovat tzv. třetí vlna, tedy koncentrace vlastnictví. Ta však už nemusela být synonymem pro pusté rozkradení.

V případě investičních fondů bývá už měsíce používán v různých obměnách jeden jednoduchý trik, jak okrádat akcionáře. Správce majetku (například investiční společnost) postupně shromáždí majoritní balík akcií určité firmy, v průměru - řekněme - za 500 korun na akcii. Jakmile má většinu, klesne cena akcie v RM-Systému či na burze na 100 korun. (Cenu lze ovšem ještě dále snižovat i tak, že majoritní vlastník určitý přebytek akcií, který má „navíc“, prodává, případně je na jedné straně prodává a na druhé kupuje.) Za takto sníženou cenu - 100 korun - pak management prodá celý majoritní balík akcií firmě, v níž je sám zastoupen, případně odtud akcie dál prodá za mnohonásobně vyšší cenu. V takovém případě je jeho čistý zisk několikanásobkem toho, co zůstane na drobného kuponového akcionáře, který prodával za oněch 100 korun.

Právní pozitivismus

Za provedení takového podvodného schématu by jeho aktéři v civilizované zemi seděli za mřížemi. Nikoliv u nás. Hlavním důvodem je neschopnost všech zodpovědných orgánů - tedy policie, soudů, státních zástupců a ministerstva financí - vynucovat a vymáhat právo. Všichni jmenovaní totiž zaostávají za „tuneláři“ fondů nejen ve vybavení a vzdělání, ale především ve schopnosti pracovat s tzv. otevřenými zdroji, jako je obchodní věstník nebo databáze Střediska cenných papírů. Nápadný je bohužel i jejich naprostý nedostatek nasazení a elánu. Stačí se dojít podívat například na Úřad pro cenné papíry: šedivé tváře, útrpný pohled, neumytá okna a zaprášené květiny, nepřehledné štosy papírů, žádná radost z práce. Ostatně fakt, že představitelé Úřadu pro cenné papíry - jmenovitě ředitel Jan Veverka a vedoucí oddělení investičních fondů Marie Ježková - jsou běžným terčem posměchu makléřů i novinářů, vypovídá o jejich autoritě sám za sebe.

Další překážkou nápravy je tupý právní pozitivismus policie a justičních orgánů, který charakterizuje neústupné lpění na přesné liteře psaných paragrafů, jež často popírá smysl spravedlnosti. Příklad: pokud si u nás dvě firmy (dejme tomu investiční společnost a soukromá firma), v jejichž orgánech sedí stejní lidé a které sídlí na stejné adrese, udělí navzájem nesmyslně vysokou smluvní pokutu, je každému jasné, že jde o úmyslně podvodné jednání. Českého státního zástupce a soudce většinou ale zajímá něco úplně jiného - zda je smlouva platná a zda splňuje všechny právní náležitosti. Anebo jiný příklad: investiční fondy spravované jednou společností u nás smějí vlastnit pouze 20 % konkrétního podniku - a naopak jen 10 % portfolia fondu smí tvořit akcie jedné firmy. Na naplnění tohoto ustanovení však mají fondy podle zákona šest měsíců, a tak to běžně řeší tak, že den před uplynutím zákonného limitu problematické akcie na dvě minuty prodají a pak si je opět koupí zpět. Státní dohled respektující smysl zákona by něco takového samozřejmě musel označit za vědomé obcházení zákona. Českého úředníka či soudce bohužel v takovém případě ale zajímá jen to, zda je naplněna psaná litera zákona. A to většinou bývá.

Osobní zodpovědnost

Miloš Zeman tvrdí, že jakmile se dostane k moci, okamžitě zamezí dalšímu rozkrádání privatizovaného majetku. Je to pochopitelně nesmysl. Jednak by ze dne na den nenašel potřebné desítky specializovaných odborníků, policistů a úředníků a jednak dosud nikdo z „odborníků“ ČSSD nepřišel s promyšlenou představou nutných opatření. Pokud se však situace nezmění a rozkrádání fondů bude pokračovat, může řada voličů nereálným slibům Lidového domu uvěřit.

Zabránit dalšímu rozkrádání přitom lze i bez Zemana. Předně je třeba okamžitě vytvořit na úrovni vlády mezirezortní specializovaný vyšetřovací tým. Okruh jmen, která se v jednotlivých případech objevují, je ostatně stále stejný. Jinými slovy: fondy a mnohé podniky nyní vykrádá stejný okruh firem a lidí, kteří předtím většinou vykrádali banky. Současně je třeba, aby nejvyšší státní zástupce urychleně vydal tzv. pokyn obecné povahy, který sjednocuje trestní politiku státu a jenž byl použit před dvěma lety při stíhání rasově motivovaných trestných činů. Na úrovni soudů je pak nutné vydat co nejrychleji alespoň judikát Nejvyššího soudu, který by dal soudcům signál, jak aplikovat zákon (nejlepší by samozřejmě bylo rychle přidat do trestního zákona i příslušný paragraf postihující „tunelování“).

Konečně ze všeho nejdůležitější je začít se už zabývat osobní zodpovědností státních úředníků. První na řadě je náměstek ministra financí Rudlovčák. Je také neúnosné, že jeho podřízený Jiří Kudlík, který schválil převod peněz z C. S. Fondu přes GiroCredit do ciziny, nebyl okamžitě propuštěn. Totéž platí o šéfovi odboru obchodníků s cennými papíry na MF Antonínu Kubíčkovi, jehož manželka seděla „shodou okolností“ v představenstvu vykradených C. S. Fondů.

Je absurdní tvrdit - jak to občas v soukromí činí někteří vládní ekonomové -, že ti inteligentní a prozíraví z nás již stejně dávno své akcie z kuponové privatizace prodali. Těm ostatním totiž stát neřekl, že hodlá tolerovat krádeže a nerespektovat právo.