Na obálce posledního alba amerického kytaristy Billa Frisella je nakreslený poutník, mířící krajinou s telegrafními sloupy zase někam dál. Zdá se, že i sám Frisell je toulavý muzikantský typ, pro něhož jsou živnou půdou vedle neměnných dlouholetých spoluhráčů i nová setkání. I když nejdůležitější alba nahrál Frisell u ECM (dříve) a Nonesuche (v posledních deseti letech), jeho příležitostné nahrávky s nejrůznějšími, téměř vždy komorními seskupeními jsou nevypátratelně roztroušené v katalozích mnoha firem. Takhle vlastně poznali Frisella i čeští posluchači: v roce 1979 nahrál se svým spolužákem z jazzové školy Berklee Emilem Viklickým skladby, jež pak vyšly u Supraphonu na albech Okna a Dveře. Jeho typický rozmazaný, dlouhý tón jako by popíral obvyklá kytarová specifika a vymýšlel si nová. Složitou, zcela individuální hudbou natáčenou pro ECM se Frisell vyšvihl mezi uznávanou světovou elitu progresivního jazzu: album Rambler bývá dodnes označováno za dosavadní kytaristův vrchol. Ale Frisell také doprovázel recitujícího Allena Ginsberga, psal původní hudbu k filmům Bustera Keatona a pomáhal dotvářet expresivní bizarnosti skladatele a saxofonisty Johna Zorna. Na albech This Land a Have a Little Faith ukázal, že své zdánlivě čistě abstraktní hraní dokáže přimknout k jasně vymezenému tématu: ve skladbách vlastních i okřídlených (včetně Boba Dylana a Charlese Ivese) předestřel své vidění symbolů, které dnes tvoří obraz Ameriky. O něčem úplně jiném je čerstvé album Angel Song…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu