Jiná tvář Jaroslava Hutky

Jaroslav Hutka v úvodu knižní podoby svých dvou novel Dvorky a Plechovka napsal: „To, že knížka vychází tiskem dvacet let po napsání, se může zdát jako sen z minulého století.“ Nic takového však v českých poměrech snem není. Naopak, je to - na rozdíl od minulého století - ta nejbanálnější skutečnost. Řečeno tu chce být asi něco jiného, a dočteme-li Hutkovo pojednání až do konce, dojde nám, co vlastně: „Ona nadčasovost je dána pouze tím, že jsem všechny ty věci nepsal jako módní výrobky, ale řešil jsem jimi svůj konkrétní životní problém, a to z nich nemůže vyčpět, protože ten problém byl skutečný.“ Hutka tedy přichází na tajemství věčného života umění, spočívající ve „skutečnosti problémů“, jež se v nich řeší. Jako by však jednou nebylo skutečným problémem třeba zavlažování nebo vymítání neštovic, jindy třeba umělcovy malé honoráře - a co je nám po nich? Jako by vždy nakonec nezáleželo na tom, co se s tímto „problémem“ udělá, s jakou přesvědčivostí se přetvoří v něco ještě navíc než jen ve výron vlastních těžkostí. A je pak jedno, jestli jsou staré dvacet let, století nebo týden. Smysl Hutkovy dlouhé předmluvy (kromě cenného popisu osobní situace v době zrodu Charty, a tedy i vzniku novel) je ve stížnosti, že stejně mu nemůže být rozuměno, protože tahle společnost je tak jako tak omámena konzumem a pomíjivými módami, s nimiž on samozřejmě nechce mít nic společného. Kdo jeho prózy dostatečně neocení, kdo je nebude chápat tak, jak chce autor, je součástí toho vnějšího…