Poutník

Nejnovější monografie Josefa Čapka (1887–1945) z pera kunsthistorika Jaroslava Slavíka a bohemisty Jiřího Opelíka upoutá svou obsažností i mohutným, vpravdě tělesným rozměrem - je to kniha, kus vzácného nábytku. Kdo s ní, či lépe v ní mezi stovkami rozměrných reprodukcí delší dobu přebývá a čte k tomu Čapkovy texty, může být ovládnut vizionářským rázem jeho děl. Je to vůbec, myslím, dost přehlížená, ne-li zaháněná zkušenost, jak Čapkovo výtvarné a literární dílo umí takto - odspodu a dovnitř zasahovat: jsme tu v docela jiném světě než ve svrchních prózách jeho slavnějšího bratra Karla.

Kontrasty

V trojí linii Čapkovy existence, té žité, literární a výtvarné, uplatňují se nejrůznější kontrasty jeho osobnosti. Oba monografisté je stopují s různě důslednou pozorností: sklon k rozumářské těžkomyslnosti, později prohloubený setkáním s dílem Romana Guardiniho, i hravá touha po jasu, zděděná nejvíc snad po bájné, prostořeké babičce Heleně Novotné. Povaha domácká, rozšafná, ale i sympatie k „divošství“, vědomí rizik - vnitřních rozkladných sil. Samotářské soukromničení i prahnutí po družnosti, vrchovatě naplněné až v nevídaném spříznění s mladším bratrem Karlem: „Ach, Karle, kus mé bytosti s tebou zemřel!“ - poznamenal si po jeho smrti. Člověk odvahy i tvořivé bázně. Těžká krev písmákova i vzlet ke konfrontaci s celkem bytí, kosmu. Ve věcech viděl právě věci, ale i přeludná zjevení, spojnice reality i symbolu. Člověka bytelně a přirozeně, jako dobře…