Ne ombudsman, ale informace

Potřebuje Česká republika akutně ombudsmana? V podobě, kterou předpokládal sociálnědemokratický návrh zákona o „veřejném ochránci práv“ a kterou minulé úterý sněmovna po náhlém lidoveckém obratu až ve třetím čtení (!) zamítla, jistě ne. Přesto ale není na místě až škodolibá radost, se kterou tento výsledek přivítala ODS. Úterní hlasování totiž jen podtrhlo, že ochrana občanů před úředním šikanováním je věcí vlády, respektive nejsilnější strany. A nutno říci, že její skóre je na tomto poli prozatím hodně pasivní.

Nebezpečný přepych

Ombudsman podle představ předkladatelů zákona - Petry Buzkové a spol. - by byl prostému smrtelníkovi téměř k ničemu. V podstatě by mohl pouze sbírat stížnosti občanů na úřední porušování jejich práv, podněty pak přešetřit přímo v terénu a případně požádat dotyčný úřad o nápravu. Jestliže by byl s reakcí úřední moci nespokojen, mohl by podle návrhu „vyrozumět nadřízený úřad“, případně vládu nebo věc zveřejnit. Tady ovšem veškeré jeho pravomoci končí.

Zastánci ombudsmana argumentují tím, že podobný úřad existuje v řadě západoevropských zemí. Právě zahraniční zkušenosti ovšem ukazují, že podobná instituce může smysluplně fungovat jen tehdy, pokud se na její potřebnosti a užitečnosti shodují všechny rozhodující politické síly. V opačném případě se ombudsmanova logicky vyžadovaná a nutná apolitičnost vytrácí. Jeho hlavní předností je totiž právě předpokládaná neformální autorita. A lze si živě představit, jaké vážnosti…