Asijská spojka

Bill Clinton teď čelí aféře, jejíž důsledky by mohly překonat všechny aféry předchozí. Jde o něco, co je důvěrně známé i z Evropy, totiž o financování politických stran. Pro pochopení souvislostí se musíme vrátit zpět. Po debaklu Demokratické strany v kongresových volbách na podzim 1994 se Clintonova nálada blížila zoufalství. Prezident si mohl být téměř jist, že se ve stranických primárkách před prezidentskými volbami 1996 nevyhne vyzývateli, což podle historických precedentů nevěstilo nic dobrého. V roce 1968 byl Lyndon Johnson oslaben kandidaturou Roberta Kennedyho, v roce 1980 musel Jimmy Carter bojovat proti dalšímu z klanu Kennedyů, Tedovi, a v roce 1992 byl George Bush vysílen radikálem Patrickem Buchananem. Jenže pokud jde o zákulisní politiku, je Clinton jedním z nejschopnějších prezidentů vůbec. Jeho stratég Dick Morris, jistě jeden z Machiavelliho přímých potomků, přišel s myšlenkou permanentní televizní ofenzivy. Navrhl zasypat republikány reklamními klipy, které by je Američanům představily v roli extremistů, a Clintona naopak obsadily v úloze ochránce zlaté střední cesty. Strategie vyšla na výbornou, háček je v tom, že stála hodně peněz. Morrisova investice se teď Clintonovi vrací i s úroky.

Spielberg v „Motelu 1600“

Při shánění peněz, fund-raisingu, jsou demokraté oproti svým republikánským sokům tradičně znevýhodněni. Mohou sice počítat se solidní podporou odborů, zato byznys je na straně pravice. Tak se stalo, že i loni utratili…