Židovské války

Polsko se během druhé světové války stalo největším hřbitovem židovského etnika. Nejenže bylo jeho třímilionové židovské obyvatelstvo (deset procent z celkového počtu populace) v průběhu několika let téměř vyhlazeno, polské území navíc nacisté zneužili pro vybudování a provoz většiny likvidačních táborů, do nichž byli sváženi Židé i ze zbytku okupované Evropy. Samotným Polákům sice Hitlerovo „konečné řešení“ nepřipravovalo o nic shovívavější osud, těmi prvními, kdo zmizí z prostoru Evropy, však měli být Židé a Romové. Polský národ, který byl sám krvavě týrán jako v Evropě málokterý, se stal svědkem vybíjení národa, s nímž se však tolerantně žít teprve složitě učil. Animozita a antisemitismus, jež byly v Polsku nepopiratelným faktem, byly cynicky započítány do nacistického plánu. Poláci byli vystaveni zkoušce, před kterou nestálo v tak vyhrocené podobě obyvatelstvo v žádné jiné zemi. Výsledkem je dosud nepřekonané trauma, směs výčitek a nedůvěry, jež je v různých podobách pociťována na obou stranách. Jiným rezultátem je však skutečnost, že v žádné jiné zemi se nenašlo tolik lidí ochotných Židy ukrývat a s nasazením vlastního života jim pomáhat a že koneckonců na jeruzalémském památníku Jad Va-šem se mezi soupisem „spravedlivých gójů“ nevyskytuje žádná národnost tak často jako právě ta polská.

Příspěvkem k jednomu z nejbolestnějších faktů středoevropských dějin jsou dva nedávno vyšlé překlady polských autorů židovského původu, Hanny Krallové a Henryka Grynberga.

…