Zatím asi neexistuje mapka českých zemí, která by znázornila rozdílnou hustotu literárního dění podle regionů, ale v hrubých rysech si ji dovedeme představit. Nejvíc se pochopitelně psalo v Praze a Brně, ale odhlédneme-li od velkých měst, existovala literárně mocná ohniska například v severovýchodních Čechách nebo na jihozápadní Moravě. Vedle snění o magii míst, která plodí a inspirují mimořádné básníky a vypravěče, lze jistě tento jev vysvětlovat i sociologicky: úrovní vzdělanosti, charakterem místního hospodářství, duchovní tradicí či kulturním soupeřením různých etnik nebo konfesí. Někde však asi dáme raději přednost snění. Takovou oblastí je Šumava.
Literáti ze Šumavy
Omezíme-li se na česky psanou literaturu, pak Šumava zrovna neoslňuje. Občas sice inspirovala někoho z návštěvníků, ale když pomineme Kalčíkovy pohraničnické thrillery, stala se celoživotním tématem snad jen Němci Karlu Klostermannovi, který se naučil psát česky. Tradice německy psané šumavské literatury, o níž se u nás obecně moc neví, je však mnohem bohatší. Už na jejím počátku najdeme klasika Adalberta Stiftera (1805–1868), který majestát divoké přírody líčil s takovou výřečností, že dnes bývá považován za nejrozvláčnějšího německého spisovatele. K dalším významnějším šumavským literátům patří Josef Rank (1816–1896), Robert Michel (1876–1957), Joseph Gaugl (1868–1916) a Hans Watzlik, původně Vaclík (1879–1948), který v roce 1931 obdržel od československé vlády státní cenu v kategorii sudetoněmecké literatury. Ani Šumavě se však nevyhnul svárlivý nacionalismus, byť mírnější než v severních Sudetech. Zatímco Stifter a Rank psali o českém národě ještě vlídně, sblížil se Watzlik o sto let později s nacisty, pro které se stal prototypem německého arijského spisovatele z Čech, a po válce byl odsunut. Tradici německé šumavské literatury dovršil Johannes Urzidill několika magickými povídkami, které napsal v šedesátých letech už v Americe (viz Respekt č. 8/97).
Byl-li některý z českých krajů tak důkladně literárně zpracován jako Šumava, měli bychom mít možnost ta díla blíž poznat. Za systematicky vzorné východisko k vydávání překladů německé šumavské literatury lze pokládat knihu Legendy a pověsti staré Šumavy, sestavenou z textů, které překladatel Josef Rauvolf objevil mimo jiné v dnes už velice vzácné sbírce Hanse Watzlika Böhmerwaldsagen (Budweiss, 1921) a v dobových vlastivědných časopisech.
Mýty, pohádky, expresionismus
Z pádnosti, anekdotické stručnosti i bezelstné naivity efektů, jež mají šokovat, můžeme usuzovat, že tu jde asi vskutku o autentickou ústní slovesnost, tedy o formu vypravěčství, jež psané literatuře předchází. Některé motivy naznačují, že se řada pověstí zrodila v dobách třicetileté války, ale kořeny jiných mohou tkvět ještě mnohem hlouběji, možná už v předhistorickém humusu pohanství. Najdeme v nich ozvěny animismu, totemismu, fetišismu i magie, tedy představ, jimiž se primitivní člověk pokoušel proměnit chaos v kosmologický řád mýtu. Z mytologie vycházejí pohádky všech národů, ale liší se od ní funkcí: slouží morální výchově, ale také zábavě, zatímco mýtu se muselo vážně a bezvýhradně věřit. Šumavské pověsti jsou působivé už tím, že je v nich mytický pocit silnější než v pohádkách z vlídnějších krajů. Nevypočitatelnost přírodních živlů v chaosu pralesa vracela asi Šumavany k zasutým vrstvám vědomí, kde dosud přežívá víra v duši stromu či studánky a kde veškeré dění prochází zázračnými metamorfózami.
Krátké texty mají vesměs podobu moralit, člověk cosi provede a je za to bizarním způsobem ztrestán. Morální kritéria zaniklého šumavského společenství lze odvodit z přestupků: nejčastěji je trestána pýcha a zištnost, ale také hráčská vášeň, klení a zanedbávání kostela. Vedle běžných hříšků však v knize najdeme i tajemnější motivace trestů, související většinou s nešetrností vůči přírodě a s všetečnou snahou proniknout do jejích tajemství. Dávná mytická tabu se tak působivě propojují s faustovským mýtem novověku. Co se týče strašidel, je Šumava na rozdíl od jiných krajů, například Krakonošových Krkonoš, výrazně pluralitní. Kniha uvádí pestrou galerii kuriózních přízraků, často velice poetických. Mimochodem, jediné dvě české bytosti najdeme v knize právě mezi strašidly: „Český muž“ skáče na záda osamělým poutníkům, aby jej poponesli; šeredná čarodějnice pokřikuje na věřící, jdoucí do kostela, špatnou němčinou s českým přízvukem.
V kontextu českých pohádek působí šumavské horory exoticky. Jistě je ovlivnilo extrémní přírodní prostředí Šumavy i svéráz německé duše, avšak rozdíl mezi českými a německými pověstmi z Čech je také výsledkem vývoje, který už od 40. let minulého století stále výrazněji odděloval umění obou kmenů. Čeští obrozenci vycházeli z osvícenských idejí (vyhraněný romantik Mácha byl ve své době zavrhován) a směřovali k realismu, neoklasicismu a civilismu, zatímco Němci víc rozvíjeli tendence romantismu, neoromantismu a expresionismu. Syrová imaginace, mystika a drastická grotesknost šumavských pověstí nejsou jen hlasem šumavského lidu, ale také výrazem dobové poetiky, jakou k vytříbenosti dovedl například Alfred Kubin nebo u nás Josef Váchal. Mytický a pohádkový ráz šumavských pověstí je tak nepostřehnutelně filtrován raně modernistickým vnímáním.
Legendy a pověsti staré Šumavy. Vybral a přeložil Josef Rauvolf, vydal Dauphin v roce 1996 s předmluvou Martina Stejskala a doslovem Jaroslavy Voráčkové, 263 stran.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].