Nový film Juraje Jakubiska Nejasná zpráva o konci světa představuje ideální objekt, nad nímž recenzenti a recenzentky spouští extatické proudy vět, ve kterých se to míhá „hořkými úděly světa“, „apokalyptickými spáleništi“, dokonce „filmovou smrští, silnou, krutou, křiklavě barvitou, nevyhnutelnou jako život“ (MF Dnes). Čtenáře takových vznícených soudů napadá, že se jejich autorům muselo v biografu přihodit něco velikého, snad nějaké mystické osvícení, takže i na ně přišla touha zalamentovat si nad bídou světa, trochu si postrašit apokalypsou, ukázat, že jim to taky docela jde. Je to vlastně do velké míry pochopitelné - Jakubisko pracuje s velkými, sugestivními kategoriemi, jež už samy o sobě vyvolávají silné emoce. Smrt, láska, nenávist, osudovost, prokletí: to jsou věru devízy, kterými je možné v polovičatých a frigidních Čechách uhranout už jen tím, že se předvedou s dostatečnou výchovnou názorností, že se vetknou před závorky a o filmu se rovnou prohlásí, že jde o „rozhovor s Bohem“, a co víc - že ho „předpověděl Nostradamus“. Jako by celý ten emocionální hlomoz měl přehlušit případné kritické nebo i jen racionální vnímání díla. Takto se už dopředu a pak průběžně omamovaný divák nemá starat o otázky, není-li ten film náhodou uvnitř dutým estetickým konstruktem, nebylo-li tu pro prvoplánovou efektnost zapomenuto na subtilnější výrazové prostředky, nepřeměnila-li se tu režisérská virtuozita v manýru.
Východňárskej slang
Celý prostor…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu