I já mám své limity

VÁCLAV JUNEK (1951) vystudoval francouzské lyceum v Dijonu a pak pražskou Vysokou školu ekonomickou. Od roku 1975 pracoval v Chemapolu: jako referent monopolního dovozce ropy, jako zástupce společnosti ve Francii a od roku 1988 jako náměstek generálního ředitele. Od roku 1990 je generálním ředitelem, nyní prezidentem Chemapol Group. Pod jeho vedením firma rozsáhle expandovala a dnes podle odhadů vlastní majetek v ceně několika miliard (kromě řady chemických společností ovládá Union banku, Omnipol, deník Slovo atd.). Přes tento rozmach má ale stále pověst neprůhledného podniku, jehož aspirace nemusí být čistě ekonomické. Ať už je to kvůli životopisu některých vůdčích osobností managementu nebo pro své dlouholeté vazby na Rusko, faktem zůstává, že Junkovo impérium je lidmi odpovědnými za bezpečnost státu považováno za rizikovou společnost. Právě z tohoto důvodu vetovala v roce 1994 skupina ministrů plán na privatizaci našich rafinerií do rukou Chemapolu (tzv. česká cesta) a vloni nesouhlasila s přímým prodejem zbrojovky Aero témuž zájemci.

Václav Junek byl v letech 1973–90 členem KSČ, od roku 1980 byl veden jako spolupracovník vědecko-technické rozvědky StB. Je ženatý, má dva syny, pracuje prý 18 hodin denně a na dovolenou jezdí nejraději do Krkonoš.

Co vás láká na obchodu se zbraněmi?

Je to podnikatelsky zajímavá oblast. Když se řekne obchod se zbraněmi, lidé si představují hrozné věci, ale ve skutečnosti je to obchod jako každý jiný.

Říkáte, že jde především o obchod, ale i to je leckdy diskutabilní. Chemapol se minulý týden nezúčastnil výběrového řízení na Aero Vodochody, protože stanovené podmínky jsou prý „nevyvážené“. Pokud by se však změnily, má o tento letecký závod nadále zájem. Přitom ale vojenský letecký průmysl je v západním světě plně ovládán několika firmami a šance ostatních prosadit se na tomto trhu je minimální. Co je tedy na Aeru tak přitažlivého?

Nenechte se mýlit stavem, který je dnes. Naše byznysplány jsou zaměřeny do budoucna. Bude-li Aero správně řízeno a doinvestováno a bude-li mít podporu tohoto státu, respektive zakázky od české armády, může se dobře rozjet. Samozřejmě k tomu ale nepostačí, když česká armáda nakoupí jen těch stále omílaných 72 strojů - to bude pouze dobrý základ pro další kontrakty v zahraničí. Nejsem odborník na letecký průmysl, ale z našich analýz vyplývá, že je možné prodat dvoj- až trojnásobek tohoto množství a získat tak investice zpět. My ale samozřejmě víme, že existují i konkurenční stroje britské, španělské, ruské, které jsou technicky plus minus na stejné úrovni jako L 159, takže to nebude jednoduché.

Se souhlasem BIS

Na sklonku loňského roku ministr Vladimír Dlouhý Respektu řekl: „Chemapol začíná být majetkově neprůhledný, a navíc se v případě zájmu o koupi Aera dopustil neuvážené chyby. V Omnipolu, který nedávno ovládl, totiž udělal takové personální kroky, které, zdá se, vedou ke ztrátě důvěry u našich západních partnerů. A to do takové míry, že by mohlo existovat nebezpečí blokace některých technologických dodávek pro letecký průmysl.“ Víte, co měl ministr na mysli?

Nevím. To, co vám ale pan ministr řekl, není přesné. My Omnipol záměrně koncipujeme jako novou firmu, do které po dohodě s příslušnými státními orgány vstřebáváme některé privátní společnosti obchodující se zbraněmi.

Říkáte, že po dohodě se státními orgány?

Když jsme kupovali Omnipol, mluvili jsme s mnoha lidmi. Seděli tu mnozí, počínaje BIS a já nevím, čím vším konče.

Chcete říci, že jste měl k nákupu Omnipolu tichý souhlas BIS?

Ani ne tichý… Já to nemíním rozebírat, ale přece chápete, že investice takového charakteru musí být jištěna. My nejsme avanturisté. Zbrojní obchody činí jen 20 % obratu Omnipolu, ale přece nekoupíme podnik bez toho, aniž bychom měli jistotu, že k obchodu se speciálem dostane licenci.

Znamená to snad, že vám BIS mj. odsouhlasila jako předsedu představenstva Omnipolu ing. Richarda Hávu, jehož otec byl za minulého režimu obchodním radou v Sýrii a měl dobré styky s Libyí?

Samozřejmě, obchod se zbraněmi je přece především o lidech.

A vy nevíte, že podle předpisů platných v zemích NATO nemůže osoba s takovými příbuzenskými svazky, jaké má pan Háva, stát v čele společnosti obchodující se strategickým zbožím?

To tedy nevím, nikdy jsem nic takového neslyšel. Na to vám mohu pouze říci, že orgány zemí NATO nám žádné podobné výhrady nikdy nesdělily. Naopak - i mně osobně bylo jasně řečeno, že žádná omezení pro spolupráci s Chemapolem a Omnipolem neexistují.

Můžete nám prozradit, kdo vám to řekl?

To nemohu.

Jsem vlastně gážista

Až do roku 1990 byl Chemapol státní akciovkou, kterou vlastnilo více než sto převážně chemických podniků. Za poslední roky se majetková struktura společnosti několikrát změnila: komu dnes celé impérium Chemapolu patří?

Většina z podniků, které měly v Chemapolu podíly před listopadem 1989, je prodala. Největšími podílníky - přes deset procent - jsou dnes banky (např. Komerční banka), domácí petrochemické firmy (Unipetrol, Chemopetrol, Kaučuk Kralupy, Benzina) a manažerská společnost, kterou založili někteří manažeři Chemapolu. Pak je tu dalších asi 150 menších akcionářů, ale drtivou většinu, dejme tomu do 60 % akcií, vlastní subjekty, které jsem vyjmenoval.

A kolik vlastníte vy?

O přímých podílech nelze mluvit. Management Chemapolu se sdružil do akciové společnosti, která vlastní něco přes 12 %. Je nás šest a všichni máme stejně - vydělte si to a zjistíte můj podíl.

Je pravda, že váš osobní majetek čítá tři miliardy?

Také jsem to v nějakém časopise četl, ale je to pochopitelně nesmysl. Netvrdím, že jsem chudý, ale miliardy opravdu nemám. Tady v Chemapolu jsem vlastně gážista. I když je pravda, že jsem s některými svými kolegy investoval do jeho akcií.

Jaký osobní majetek tedy máte?

Opravdu nevím, nikdy jsem to nepočítal - budou to ale asi nějaké ty miliony. Mám řadový domek, nějaké úspory a manželka auto. K miliardám to má ale opravdu v řádech daleko.

Máme čisté ruce

Chemapol pod vaším vedením prodělal poměrně velký rozmach. Hodně se v této souvislosti v tisku spekulovalo i o vašich dovozech lehkých topných olejů (LTO), s nimiž se - kvůli jejich možné záměně za naftu - u nás dlouho daly dělat výhodné daňové machinace. Podle statistik dovezl Chemapol v letech 1992–95 statisíce tun LTO, přičemž poptávka po topných olejích byla tehdy mnohonásobně menší. Vzniká tak logicky podezření, že Chemapol se na daňových podvodech musel podílet, nebo o nich alespoň musel vědět.

Tohle obvinění se neustále opakuje, i když není doloženo fakty. Ta jsou následující: v obchodě s LTO, stejně jako v obchodě s ropou, existují kromě jiného i tzv. opční a tradingové operace, kdy se fyzicky neobchoduje v našem teritoriu. Prostě nakoupíte třeba norskou ropu - a prodáte ji v Holandsku. Fyzicky se tedy u nás neobjeví, ale přitom vyskočí v našem účetnictví. Se vší odpovědností tvrdím, že LTO, které k nám fyzicky dovážel Chemapol, řádně prošly veškerým celním odbavením včetně všech daňových kontrol. Těch kontrol byla celá řada a my jsme z nich zaplať pánbůh vždy vyšli bez poskvrny.

Jinou věcí je, co s dovezeným LTO dělaly distribuční firmy, pro které jsme dodávky zajišťovali. My jsme se ale dál o osud dovezeného zboží nezajímali, nemohli jsme kontrolovat, jestli LTO dále vyvážejí, či nikoliv. Do našich kontraktů a faktur jsme ostatně ihned po upozornění policie zahrnuli doložku o zákazu použití produktu pro dieslové motory.

Jako profesionálové v obchodu s ropnými produkty jste ale přece museli o daňových podvodech s LTO vědět.

V době, kdy jsme LTO dováželi, to byl pro nás především běžný obchod. Mohu vás ujistit, že ve chvíli, kdy bych zjistil, že jde o zboží, se kterým se dějí nějaké nezákonnosti, okamžitě bychom s ním obchodovat přestali. To jsme ostatně nakonec také udělali.

Proč jste ale ještě i po přijetí zákona o barvení lehkých topných olejů žádali o výjimku na dovoz 150 000 tun nebarveného LTO?

Už jsem to vysvětloval, ale rád to udělám znovu: v chemickém obchodu existují dlouhodobé kontrakty, a jestliže máte například dlouhodobě nasmlouvaný určitý odběr LTO v přesně určené specifikaci, nelze smluvní podmínky jen tak změnit. To byl i náš případ. Tuto záležitost jsme řádně doložili nasmlouvanými kontrakty a ministerstvo průmyslu vše prověřovalo. Žádné pochybení přirozeně nenašlo. Ve stejné situaci byla v té době například i Benzina.

A znáte důvod, proč klient trval na nebarveném LTO, když je to z hlediska účelu - tj. spálení v kotli - jedno, ale přitom by to firmu zbavilo podezření, že chce nebarvený olej „měnit“ na naftu?

Neznám… Věřte nebo nevěřte, ale Chemapol opravdu v podvodech s LTO nejel. Asi vás nepřesvědčím, ale kdybychom se na tom podíleli, tak by přece naše hospodářské výsledky vypadaly úplně jinak.

Ještě jedna otázka k olejům. Znal jste se s Miroslavem Kovaříkem, který byl jejich překupníkem a před dvěma roky zahynul při výbuchu svého BMW ve Zlíně?

Potkal jsem ho jednou v Drnovicích na fotbale.

Víte, že měl v diáři s vámi naplánovanou schůzku?

Ano. Požádal mě o setkání, protože byl naším obchodním partnerem. Ale nešlo o LTO, kupoval od nás plastické hmoty. Pokud se pamatuji, vyráběl přepravky či co.

A to nejvyšší šéf Chemapolu řeší tak drobné obchody?

Ne, ale když mám zákazníka, který požádá o schůzku, snažím se vyhovět. Navíc tehdy byla struktura Chemapolu jiná než dnes. Byl jsem generálním ředitelem, a když se zákazník chtěl pobavit o něčem, co nebylo v kompetenci příslušného šéfa divize, jednal jsem s ním přímo já.

Taková byla doba

Čím si vysvětlujete fakt, že kdykoli se obchodní zájmy Chemapolu dotknou strategických záležitostí (privatizace petrochemického průmyslu, dovoz plynu, zbrojní výroba), začne se mluvit o bezpečnostních rizicích?

Asi je to způsobeno určitým zaškatulkováním Chemapolu. Začalo to kolem privatizace rafinerií a v jistém smyslu se to táhne dodnes. Skupina Chemapol dostala jistý punc a bude trvat nějaký čas, než se ho zbaví. Já i mí kolegové se snažíme, aby se tak pomocí otevřenosti a jasné argumentace stalo co nejdříve.

S atmosférou, o níž mluvíte, úzce souvisí obvinění z toho, že jste spolupracoval s komunistickou rozvědkou.

To téma se už diskutovalo několikrát. Samozřejmě jsem byl v době, o které je řeč, ve spojení s orgány, které se tím zabývaly. Šlo o jakési technické nebo vědecko-technické záležitosti a dělal to každý, kdo měl co dělat se zahraničím. Prostě jsem třeba globálně informoval o dění ve francouzském chemickém průmyslu. Nic víc.

A to vám připadá normální?

Z dnešního pohledu mi samozřejmě nedělá žádnou radost se v tom hrabat, ale na druhou stranu říkám jasně, že jsem nedělal nic, co by bylo v nějakém rozporu s běžnou etikou. S názory, které jsem tehdy měl, jsem prostě dělal věci, které jsem považoval za dobré. Moje dnešní chápání je úplně jiné. Jako obchodník, ale i jako člověk mám ovšem tendenci dívat se do budoucnosti, a ne do minulosti.

Máte nějaké životní krédo?

Pro mě je smyslem života být pozitivní, jít dopředu, dělat, co mě baví, a snažit se to někam dostat. Stavět se pozitivně k řešení problémů, nenechat věci plavat, neodsouvat problémy.

Uvažoval jste někdy vy sám o vstupu do politiky?

Ne, nejsem na to ten správný člověk.

Co vám k tomu chybí?

Jsem příliš exaktní typ. Politika je daleko víc o taktizování, o sledování nějakých objížděk a přibližování se k cílům. To není nic pro mě.

Sponzoruje Chemapol některou z politických stran?

Ze zásady jsme nikdy žádné politické straně nic nedali. Býváme však o to opakovaně žádáni.

Například kým?

Kdekým.

Patříte k lidem, kteří byli úspěšní za minulého režimu a jsou i za současného. Čím to je?

To je stejné jako s umělci: někteří byli úspěšní tehdy a jsou i dnes. Leccos je dáno nějakou globální schopností, profesionalitou. Víte, i za minulého režimu u nás byli dobří obchodníci. My jsme v Chemapolu museli pracovat v zahraničí - a tam se nikdo neptal, jestli to je naplánováno tak nebo onak. Museli jsme být do jisté míry flexibilní. Ale nemyslete si, i já mám své limity.

A kde leží ty limity?

Někdo má tendenci své limity i cíle klást spíše nízko, jiný je zase spíše typem maximalisty. Já jsem více ten druhý typ.