„Neplatí pro kejklíře nějaká zvláštní pravidla?“ ptá se herec Skat v Sedmé pečeti a drží se přitom koruny Stromu života. „Ne, žádná zvláštní pravidla pro herce neplatí,“ odpoví Smrt a přiloží ke kmeni pilu. (Ingmar Bergman, Laterna magika).
Autobiograficky laděná rodinná kronika Fanny a Alexander ukončila den před Vánocemi cyklus filmů Ingmara Bergmana, vysílaný na ČT 2. Bergmanovu dílu malá televizní obrazovka nesvědčí. Jenže zatímco střední a starší generace měla před rokem 1989 možnost je studovat ve filmových klubech, dnes je prakticky nemožné vidět je na plátně. Ingmar Bergman vytvořil obsáhlé dílo, čítající přes čtyřicet filmů. Jeho jméno je skoro synonymem filmového umění. Napodobovali ho formalističtí epigoni stejně jako Woody Allen, píší se o něm disertační práce a poměřuje se jimi hodnota filmů současných. Bergman je ke klasikům počítán už od šedesátých let, kdy mu bylo přes čtyřicet (narodil se roku 1918). To všechno mimo jiné znamená, že mu hrozí zdvořilé zapomenutí, jaké tak často potkává úctyhodné a obsáhlé opusy, které si lidé odvykli podrobovat kritice. Žádný klasik není věčný, i když je sebesnaživěji konzervován v učebnicích - umělecké dílo prokazuje životaschopnost jen ve styku se čtenářem, divákem či posluchačem. Čeští televizní diváci si během dvou měsíců mohli ověřit, co říkají Bergmanovy filmy dnes. Co v nich zůstalo živé? Působí ještě odvaha, s níž Bergman mluví o smrti, násilí, sexu, nebo šokovala jen ve své době? Vydržel nápor času…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
