Teorie všeho

Termín teorie všeho je provokativní, zdálo by se, že otvírá pole těm nejširším spekulacím. Ve fyzikální literatuře posledních let se však tento pojem (někdy také finální či konečná teorie) užívá v přesně vymezeném smyslu - označuje teorii, která by sjednotila čtyři základní interakce: gravitační, elektromagnetickou, silnou a slabou. Projevy prvních dvou známe z každodenního života, na druhé dvě narazíme při studiu atomového jádra. Zhruba před dvaceti lety se podařilo najít jednotnou teorii elektromagnetického a slabého působení, jejíž předpovědi se skvěle potvrdily na obřích urychlovačích. To povzbudilo úsilí o nalezení »supersjednocení«.

Chápeme-li cíl v tomto užším, čistě fyzikálním smyslu, je název nadsázkou. Jeho dosažení totiž vůbec neznamená, že by se nám naráz odhalila všechna tajemství vesmíru. Mnozí významní fyzikové se například domnívají, že už teorii všeho máme, že je jí tzv. teorie strun. Z té však ještě zdaleka neumíme vyčíst všechny důsledky, takže konečný verdikt, zda je to »ta pravá« teorie všeho, nebyl vynesen.

Řád rozrůzněnosti

Chápeme-li teorii všeho v širším smyslu, vyvstanou před námi obecnější otázky: Vládnou základní fyzikální zákony (či »Zákon«) i živému světu? Lidskému vědomí? Lidskému svědomí?

To není projev jakéhosi moderního fyzikálního imperialismu. Hledání velkého řádu nacházíme již ve starořecké filozofii. Thales z Miletu učil, že vše je z vody, Platon kladl do základu…