Pravda obyčejného člověka

Snad nikdo z Čechů ani Němců dnes příliš rád nevzpomíná na dobu, kterou oba jejich národy zaplnily radikálními výzvami k vyhlazení, odnárodnění, případně vyhnání. Začalo se s tím, když se před více než stoletím rozpadala česká zemská společnost, a skončilo až po splnění výhružek - po obsazení Čech nacisty a následném vyhnání sudetských Němců. Dnes se středoevropští sousedé snaží definitivně smířit, ale právě nepříliš šikovné pokusy o dialog probouzejí obavy z návratu starých nacionalistických časů a vzájemné nenávisti.

Podezřelý nezájem

Na neúprosná a často krvavá tažení nacionálních fundamentalistů před rokem 1945 se dnes díváme očima lidí, kteří vědí, co ztratili, co zavinili nebo k čemu se propůjčili. A jenom radikální skupinky z okraje politické scény se domnívají, že by se mělo křísit staré pravidlo, podle kterého spojuje pravověrného Čecha a Němce vlastně jenom vzájemný boj, nebo přinejlepším spojenectví proti někomu třetímu: bývala to šlechta, Židé, církev, nebo nemajetní dělníci.Po listopadu 1989 se ale jasně ukázalo, jak je složité úplně opustit zálibu v izolaci, spojenou s germánským nebo všeslovanským romantismem. Politická pohoda a nepřítomnost aktuálních nepřátel svádí zejména intelektuály k pseudozasvěceným výkladům o tajných úmyslech nejbližšího souseda. Okázalý německý nezájem o malou zemi na východních hranicích zkrátka budí neobyčejnou nedůvěru právě u těch Čechů, kteří by díky svému rozhledu měli nejlépe vědět, že Německo se…