Polsko v zajetí patu

Polsko už zřejmě dokázalo všechny úspěšně přesvědčit, že se podobně jako Itálie nalézá téměř permanentně ve stavu, kdy sestavuje, anebo odvolává své vlády. Z tohoto hlediska může sotva někoho vzrušovat, že letos v únoru složil přísahu nový polský kabinet, od pádu komunismu v pořadí sedmý. Novinkou je v této souvislosti pouze politická situace, v níž má nová vláda působit. Ta od samého počátku nevěští kabinetu nikterak dobrou budoucnost.

Nečekané návrhy

Nový polský premiér Wlodzimierz Cimoszewicz, jenž stejně jako jeho předchůdce vzešel ze Svazu demokratické levice, ještě před svým expozé veřejně prohlásil, že jeho teze „sice nebudou překvapivé, najdou se v nich však nečekané návrhy“. Hlavní body premiérova programového prohlášení, předneseného v Sejmu 14. února, lze skutečně shrnout v jediné větě: nová polská vláda dává najevo svou vůli důsledně pokračovat v ekonomických a společenských reformách započatých předchozími kabinety. Podobný postoj zaujala Cimoszewiczova vláda i k polské zahraniční politice, přičemž zdůraznila neměnné úsilí o co nejrychlejší členství v Evropské unii a NATO.Dodnes ovšem není příliš jasné, co měl Cimoszewicz na mysli, když mluvil o „překvapivých návrzích“. Pravicové strany to zpočátku chápaly jako příslib nějakých gest vůči nim. Nic takového ovšem v expozé nezaznělo - samozřejmě vyjma příslibu obvyklého v takových projevech, že vláda bude s opozicí konzultovat důležité problémy zahraniční politiky a otázky bezpečnosti…