Marné naděje postkomunistické nevěsty

Kdyby se parlamentní volby uskutečnily v únoru 1996, Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko by v nich získalo 33 % hlasů. O tři procenta více než v lednu a o další tři nebo čtyři více než podle různých průzkumů z podzimu 1995.Sondám volebních preferencí nelze nikdy stoprocentně důvěřovat, přesto v sobě nese tento údaj jasné, po čtrnácti měsících vlády stávající koalice již sotva napadnutelné poselství: Vladimíru Mečiarovi se podařilo ustát všechna podivná a neopakovatelná salta i kousky, které by patrně v každé zemi s demokratickou tradicí jen „o chlup“ delší, než má Slovensko, položily každou vládu.Je to cenná informace, i když nevypovídá tolik o samém Mečiarovi nebo jeho koalici, ale v první řadě bohužel o Slovensku jako takovém.

Hra jednoho muže

Zvláště zajímavým námětem pro znalce může být srovnání současného úspěchu s kalvárií druhé Mečiarovy vlády: preference HZDS po roce a čtvrt vládnutí tehdy propadly oproti vítězným volbám v roce 1992 o více než polovinu, kabinet byl po zběhnutí několika koaličních poslanců fakticky menšinový a opozice začínala chystat plány k převzetí moci. Různých skandálů, afér a přehmatů produkovala Mečiarova druhá garnitura dost - přesto jich bylo o poznání méně než dnes, a zejména byly nižšího kalibru.Od posledních voleb má za sebou slovenská politická scéna už zrušení kuponové privatizace, soustavný nátlak na odstoupení prezidenta, únos prezidentova syna (o němž si pouze každý sedmý občan myslí, že ho…