Sladké tajemství

V České republice se utajuje kdeco. Od počtu policejních aut po zápis z porady úředníčků kdejakého ministerstva. Přes toto zbytnělé tajnůstkářství nejsme pro západní Evropu či NATO důvěryhodnou zemí, co se ochrany skutečných tajemství týče. Náš systém utajování totiž stojí na libovůli byrokratů. Chtějí-li něco udržet pod pokličkou, stačí, když přesvědčí svého ministra, aby věc nahlásil na vnitro coby „tajnou záležitost“. Pokud jim to projde, je po starostech: problém se rázem stane jednou z nedostupných položek dnes už více než stostránkového dokumentu s názvem Seznam utajovaných skutečností. Kdo má zájem, může v něm na vnitru osobně zalistovat - půjčí mu ho tam, ale jen k nahlédnutí. Výlučná skupina občanů, mající k tajným informacím přístup, není ovšem nijak prověřována: dostávají se k nim automaticky na základě své funkce. To vadí špičkám NATO a Evropské unie natolik, že zatím nedostaneme tisíce nutných informací potřebných k přípravě vstupu do těchto organizací. Takže sice hovoříme o našem vstupu do Severoatlantické Aliance, ale připravovat se na něj nemůžeme, protože nevíme jak. Ministr zahraničí Zieleniec podepsal už před rokem smlouvu s NATO o přístupu k tajným informacím, která umožňuje nejen dodávky moderních zbraní, ale například i napojení na informační systém Aliance. Věc má však háček. Smlouva začne platit, až sjednotíme ochranu informací s normami Aliance a vyloučíme možnost úniku do rizikových zemí. To nebude dřív než koncem roku: zákon o utajovaných…