I hlupáci mají právo na informace

Zdánlivě to zní logicky. Kdyby měly státní úřady povinnost informovat o všem co dělají, nemohly by vůbec pracovat. Byrokraté by prý museli neustále odpovídat na otázky zbytečně zvědavých občanů, a navíc by hrozilo, že do „složitých úředních záležitostí“ budou nepoučenými připomínkami vstupovat lidé bez potřebné kvalifikace a kompetence. Zhruba takto, vždy když u nás dojde řeč na otázku přístupu k informacím, argumentuje vláda, a vlastně skoro každý politik, který seriózně uvažuje o své další mocenské kariéře. Jejich důvody lze sice pochopit, ale nikoli přijmout.

Úředník není zákon

Přestože každý demokrat souhlasí s tezí, že cenzura je nepřípustná a že svoboda projevu, a tedy i svoboda tisku jsou jedním ze základů demokracie, ne všichni se pak shodnou, co to znamená v praxi. Jistě, každý může svobodně šířit své názory, a pokud tím zásadně neomezuje či nepoškozuje práva druhých (například nepodněcuje rasovou nenávist), je to jeho věc. Horší to je, jde-li o šíření, respektive získávání informací. Příklad: Nikdo z členů české vlády nebo vyšších státních úředníků se už dnes asi nebude příliš vzrušovat, když o něm veřejně prohlásíte, že je - dejme tomu - „namyšlený amatér“. Pokud však necháte názory stranou a budete se chtít raději dozvědět, komu a proč jeho úřad vyplatil dotace, případně kam, kdy a proč jeho úředníci cestovali, nebo dokonce na základě jakých podkladů bylo přijato to či ono rozhodnutí, narazíte téměř s jistotou na vzrušený odpor. "To…