Výrobní román z Bílého domu

Bill Clinton, kromě toho, že je to velmi úspěšný politik, má přinejmenším dva zaznamenáníhodné rysy. Za prvé symbolizuje revoluční generační změnu - poprvé stanul v čele Spojených států ideologicky motivovaný profesionál, který od svých studentských let nechtěl být ničím jiným než prezidentem, v životě nepracoval v soukromém sektoru a nepoznal nic jiného než politiku. Za druhé snad žádný jiný prezident nebyl tak pronásledován ustavičným podezíráním a vyšetřováním své minulosti a žádný jiný prezident nevedl tak promiskuitní život - snad kromě J. F. Kennedyho, jenže tehdy byl tisk v těchto věcech ještě diskrétní.

Postavy s visačkami

Román Barvy moci (Primary Colors), jenž se tvářil, že přináší v literárním balení „pravdu o Billu Clintonovi“ a jehož autor se navíc skrýval za rouškou anonymity, měl tedy pozornost zaručenu. Clinton prostě vzbuzuje očekávání, že nějaký utajený svědek by mohl jednou provždy odhalit, jak to s ním doopravdy je. Když se pak ukázalo, že autorem není nikdo z prezidentova okolí, ale novinář Joe Klein, bylo to trochu zklamání. Přitom ve znalosti reálií Klein obstál. V tom je ovšem síla i slabost románu.Některé části knihy jsou skutečně jako vystřižené z novin. Sestava z demokratických primárek v letech 1991 až 1992, v jejichž rámci se děj odehrává, je kompletní. Klein jen pro zmatení nepřítele změnil pár jmen a obrátil pár silničních ukazatelů. Udržuje přitom jakousi „doktrínu morální ekvivalence“, čili fakta jsou posunuta,…