Podvojnost výtvarného a literárního talentu se vyskytuje v dějinách mnohokrát, jen málokdy však v takové vyváženosti, jako třeba u polského symbolisty Stanislawa Wyspianského či u našeho Josefa Váchala. Většinou bývá vstup do druhého oboru jen epizodou, flirtem, důsledkem únavy a pocitu vyčerpání všech možností, či naopak přesycenosti úspěchem v oboru původním. Básně Georgese Rouaulta či obrazy Jeana Cocteaua jsou pro své autory nanejvýš příjemnou avantýrou.Jinak, vážněji, je nutno brát teoretické projevy malířů, jejich komentáře k vlastnímu dílu i uměleckým problémům doby. Ne však každý výtvarník, který se o teoretické úvahy pokoušel, měl schopnost racionálního výkladu. Jestliže uměnosofické texty Vasilije Kandinského, zvláště kniha O duchovnu v umění, výrazně usnadňují přístup k jeho tvorbě, mystické eseje Františka Bílka (Confiteor umění, Cesta, Jak mi dřeva povídala a další) jej spíše komplikují.
Ten, který je jiný
Literárnímu dílu se věnoval i malíř českého neoklasicismu Jan Zrzavý. Převážnou část však tvoří výklady a umělecké konfese. Vůbec první co? nadiktoval Zdence Braunerové roku 1918 pro katalog ke své první samostatné výstavě a dal jí prostý název O sobě. Tento text byl pak později vícekrát přetiskován v různých publikacích o Zrzavém, většinou však (s výjimkou souboru textů Jan Zrzavý o sobě a přátelích, vydaného Spolkem českých bibliofilů roku 1971) bývala vypouštěna klíčová pasáž - totiž Zrzavého vášnivé vyznání, že umění nemůže…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu