Masarykovy knihy se znovu vydávají, ale čte je někdo? Čím tu on opravdu zůstává? Nezbyla z TGM už jen ta nezvykle elegantní figura starého pána, který pružným krokem vybíhá z prezidentského kočáru či auta do schodů nejrůznějších radnic českomoravských měst a přijímá tam „chléb a sůl“? Tak alespoň „tatíčka“- osvoboditele co chvíli může vidět televizní divák v šotech ze seriálu Hledání ztraceného času. Za oficiózní siluetou provázenou usměvavými měšťanosty však dohasínala mohutná minulost: málokterý život u nás byl tolik „bohatý událostmi a vniterním vývojem“, jak Masaryk sám pojmenoval v Čapkových Hovorech s TGM svůj ideál existence. Zajímavý díl tohoto dramatu se ukrývá i v jeho mladistvé korespondenci s dcerou vídeňského profesora české literatury Zdenkou Šemberovou z let 1875–1886. Dopisy, uložené ve vysokomýtském muzeu, se dočkaly zveřejnění až letos ve výtečné edici Marie Krulichové pod názvem Nechte mne zapomenouti na sny mé.
Daremně třískať
Setkávali se ve Vídni v „zeleném domě“ Zdenčina věhlasného otce Aloise Šembery, mj. kritika podvržených Rukopisů. Pětadvacetiletý Masaryk, tehdejší Vídeňák, přišel s projektem duchovní korespondence: navrhl o devět let starší Zdence, aby si směňovali své myšlenky, soudy, plány - s nadějí, že jednou z toho bude třeba nějaké „pojednání.“ Nestál o běžné psavectví: vždy „obereme si jistý předmět“ neb jen „daremně třískať - vizte i Vám se to protiví?“ Přál si i zlepšit svou velmi chatrnou češtinu. Už od…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
