Alchymista, nebo anarchista

Režisér Jan Němec vzbudil rozpaky hned po svém návratu v roce 1991 filmem V žáru královské lásky, adaptací románu Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha. Dnes vzbuzuje podrážděné reakce, zvláště u deníkových recenzentů, jeho nový film Jméno kódu: Rubín. Oba filmy jsou prý neukázněné, mnozí je považují rovnou za šílené. Je to nedorozumění. Polistopadový Jan Němec je stejně schopný své filmy strukturovat jako v dobách Démantů noci. Jen se „osvobodil“ od pečlivé dramaturgie, která v 60. letech povinně přitesávala jeho neukázněný talent.Jméno kódu: Rubín je výlučný, těžko zařaditelný, ale poctivý film, jehož autor se spolehl spíše na sílu filmového obrazu než na pečlivě připravený scénář. Zápletka je zašifrována a popisný realismus je odtud zcela vyloučen. Nakolik budou diváci ochotni Němcovu zašifrovanou hru přijmout, závisí především na jejich ochotě, náladě a citlivosti. Pod hladinou krásných obrazů kameramana Františka Brabce čeká skrytá hra na paralelní, mystický svět. Velkou roli hrají pražští alchymisté a jejich odkaz. Alchymie, směs pověr, vědeckých názorů, fantazie, iracionálních pohnutek a komediantství, má mnoho společného s uměleckou tvorbou, a zejména s filmováním. Spojení magických praktik s filmem má od Meliésových časů tradici a u nás je příznačné pro tvorbu Jana Švankmajera. Němec se pomocí improvizace snaží jít stejnou cestou, kterou Švankmajer v Lekci Faust či Spiklencích slasti pečlivě připravoval.

Všeobecné spiknutí

…