Zlaté hodinky počkají

Kritéria stanovená Maastrichtskými dohodami pro účast na jednotné evropské měně si vyžadují přísná úsporná opatření ve všech státech západní Evropy. V Itálii - více než v ostatních zemích - je tato záležitost politickým problémem číslo jedna. Přiznal to i sám předseda vlády Romano Prodi, když koncem listopadu v televizi prohlásil: „Nedostanu-li zemi do Evropy, moje vláda odstoupí.“

Návrat ztracené liry

Vše je spojeno s vleklou politickou krizí, vyvolanou pádem starého politického systému v roce 1992, krizí, z níž se země doposud zcela nedostala. Krize politiky a obrovský schodek státního rozpočtu podkopaly důvěru zahraničních investorů a stabilitu hospodářství. V srpnu onoho roku se rozpoutala měnová vichřice, která v září donutila italskou liru opustit evropský směnný mechanismus. Opakované krize liry vedly k tomu, že v nejhorším okamžiku v březnu 1995 se za německou marku platilo 1270 lir namísto 750 lir v létě 1992. Italská národní banka musela drasticky zvýšit úrokové sazby, jež se dříve pohybovaly za západoevropským průměrem. Není tedy divu, že hlavní snahou všech italských vlád od roku 1992 je návrat stability.Za poslední tři roky se podařilo dosáhnout značných úspěchů. V létě 1993 podepsala vláda s odbory a podnikateli smlouvu, podle níž nemohly růst mzdy zaměstnanců více, než činila vládou předpokládaná inflace. Začalo období „balíků úsporných opatření“. Ty přinášely státní pokladně každý rok v průměru mezi 15 a 30 miliardami dolarů.…