Nerozkolísaná pevnost pohledu

Po pětiletém úsilí se letos podařilo nejrenomovanějšímu z filmových režisérů žijících na Slovensku, Dušanu Hanákovi, dokončit celovečerní střihový dokumentární film Papierové hlavy s tématem porušování lidských práv v Československu od roku 1945 až do pádu komunistického režimu. Tak dlouhý čas neměl jen příčinu organickou, tj. zdlouhavé studium a objevování dosud neznámých dokumentů ve filmových i ostatních archivech. Film vznikl ve složité slovensko-česko-francouzsko-německo-švýcarské koprodukci a zpracování tématu vyvolalo nesouhlas u některých západních koproducentů levicového smýšlení, což vedlo až k hrozbám jejich odstoupení od projektu. Uvádím jen jako příklad, že se jim nelíbila střihová komparace obžalovací řeči prokurátora Urválka a záběrů z jednání sjezdů KSČ, protože „byli přece také poctiví soudruzi“. S takovouto sobě vlastní demagogií obvinili z demagogie tvůrce filmu. Nedotčenost obrazu padesátých let se podařilo režisérovi zachovat, bylo to však „vyváženo“ tím, že film byl nucen zkrátit zhruba o 35 minut v sekvenci, která zobrazovala husákovskou normalizaci. To vysvětluje dojem jisté disproporce, časové deformace, přílišné zběžnosti, kterého divák nutně na konci nabývá, jakkoli je to relativně umně překlenuto. To je však výhrada, která není adresována režisérovi; v tom, co divákovi předložil, si svou integritu udržel.

Etický imperativ

Papierové hlavy si předsevzaly být svědectvím o pokořování lidské svobody nejrůznějšími způsoby,…