Dokud dýchám, doufám

Po několikatýdenní inverzi se obyvatelé většiny českých měst v minulých dnech s překvapením dozvěděli, že vzduch u nás je čím dál čistší. Tak to alespoň konstatuje ministerstvo Františka Bendy ve své s půlročním zpožděním vydané Zprávě o stavu životního prostředí za rok 1994. O úspěších v odsiřování největších elektráren, méně kyselých polích a čistších řekách je asi zbytečné pochybovat - ministerská čísla hovoří v tomto směru jasně. Vzduch je ale jiná kapitola. Tady se dá skepse každodenní zkušenosti zlomit optimistickou matematikou jen velmi nesnadno. Sami autoři zprávy ostatně nepopírají, že vzduch ve většině měst se ani pět let po revoluci nijak výrazně nezlepšuje.

Na plný plyn

Žábou na prameni je bezesporu automobilismus. V Čechách dnes jezdí asi tři miliony aut, což je víc, než bylo před deseti lety v celé federaci. A s největší pravděpodobností nejde o konečný strop: v počtu vozů na jednoho obyvatele máme vyspělé země stále ještě daleko před sebou. V souvislosti s auty se nejčastěji mluví o koncentracích oxidů dusíku. Nutno říci, že v tomto směru nejsme zas tak výjimeční: dokud budou lidé jezdit v autech a vytápět své domy, nikdy se dusíku úplně nezbaví. Jeho sloučeniny totiž vznikají jakýmkoli spalováním (například i při „ekologickém“ topení plynem či dřevem) a přes četné pokusy je dosud neodstranili v žádném městě na světě. Za pozornost ale stojí jedna specificky česká hrozba.Místní profesionální řidiči byli vždy pověstní tím, že…