Zpěvohra, jež se mění v rekviem

Spisovatel Karel Poláček si těsně předtím, než byl transportován do terezínského ghetta, předstanice svého umučení někde na pochodu smrti z Osvětimi, zapsal do deníku: „Viděl jsem obrázek z Veleslavínovy bible. Antikrist se chystá kopím probodnout svatého. Světec přitom pohodlně sedí, jako by se ho to ani netýkalo. Dříve jsem si myslíval, že středověcí malíři nedovedli namalovat takové hnutí mysli jako strach, úžas, bolest atd., takže to vypadá, jako by se světci o své mučení ani nezajímali. Nyní tomu rozumím lépe: Co měli dělat?“

Erotoman a kolaborant

Poláčkova slova mohou ilustrovat počínání dvou ústředních postav hry Arnošta Goldflama Sladký Theresienstadt, kterou v divadle Archa inscenoval americký režisér Damien Gray. Nenajdeme zde sice žádné světce v církevním slova smyslu, naopak oživují se tu lidští tvorové s přirozenými slabostmi a nectnostmi, se sklony možná až neřestnými. A přesto se tomu středověkému netečnému martyrovi v jednom podobají: jako by i je zotročení v ghettu „omámilo“, zastínilo pravou podobu věcí a vnímání potáhlo clonou, která jejich životní aktivitu zastřela sebeklamem a iluzí. Ale - „Co měli dělat?"Goldflamova autorská osnova spojila dva autentické osudy terezínských obětí do fiktivního rámce a vyfabulovala tak prostor, v němž se historická skutečnost mění v divadelní metaforu života jako "odkladu“. Počínání těch dvou souputníků, sentimentalisty Mahnera (předobrazem mu byl autor terezínského deníku, „hedonik z ghetta“…