Natvrdo

Tři týdny před senátními volbami se kurz politických akcií prvního místopředsedy ČSSD Karla Machovce povážlivě blíží záporné hodnotě. Pokud jeho strana v senátních volbách prohraje, bude to dozajista on, koho Miloš Zeman označí za hlavního viníka neúspěchu. Valné vyhlídky na „přežití“ ovšem Machovec nemá ani v případě, že Lidový dům v senátních volbách zaznamená úspěch: podle neúprosné partajní logiky se totiž vždy najde dost těch, kteří budou říkat, že sociální demokracie zvítězila „navzdory Machovcovi a spol.“. Znamená to tedy konec tzv. racionálního křídla v české sociální demokracii?

Opozicí jen napůl

Těžko říci, jakou reakci svých spolustraníků vlastně Karel Machovec a Jozef Wagner čekali, když se před třemi týdny spolu s dvěma dalšími poslanci rozhodli navzdory stranické disciplíně podpořit vládní návrh státního rozpočtu. Zcela jistě ale nepředpokládali, že se dosavadní, byť někdy ostrá vnitrostranická diskuse o politické taktice Lidového domu změní v hon na ty, kdo nejsou ochotni jít vládě po krku za každou cenu. Sprosté Krausovy poznámky o „zaprodancích“ by se ještě daly s ohledem na osobnostní kvality a životopis jejich autora nechat být, Zemanovo veřejné prohlášení, že nebude předsedou strany, pokud sjezd potvrdí Machovce ve funkci místopředsedy, však nejde přejít ani poukazem na to, že míra silných slov je podle zasvěcenců u Zemana v poslední době dána především hladinou alkoholu v krvi.Petra Buzková má pravdu, když říká, že „ČSSD se po volbách ocitla v nové situaci a musí na tyto změny reagovat“. Otázkou ale je, v jaké že situaci se to vlastně její strana ocitla. Formálně je sice Lidový dům v opozici, současně ale nejenže ovládá post předsedy parlamentu, ale dokonce souhlasil s vytvořením menšinové vlády. Je tedy opoziční stranou vlastně jen napůl, což je figura, kterou by obtížně zvládala i mnohem zralejší formace, než je dnešní strana růže. Podstatné je však něco jiného: nevyhnutelný spor o to, zda má strana svoji politiku po krausovsku přitvrdit a snažit se tak získat některé Grebeníčkovy a Sládkovy voliče, nebo zda má naopak ukazovat státotvornou tvář, upevňovat dobyté pozice a čekat, až přijde čas převzít vládu, skončil dřív, než fakticky začal. Co je však nejdůležitější, osobně jej svým výpadem proti Machovcovi zadusil sám Miloš Zeman.

Konec nezdravé plurality

Zeman nikdy nebyl konsenzuálním politikem, jehož síla by byla odvozena od schopnosti sjednocovat v rámci strany rozdílné názorové proudy. Přesto však jako v každé straně i v ČSSD za jeho předsednictví existovaly různé neformální názorové skupiny. Fakt, že kupříkladu Petra Buzková má na řadu věcí odlišné názory než její stranický šéf, byl všeobecně znám. Zeman tuto skutečnost víceméně toleroval a v rozhovorech s novináři ji dokonce rád vydával za důkaz plurality sociální demokracie. Jestliže se tedy nyní, pár týdnů před volbami a přitom řadu měsíců před stranickým sjezdem, který jediný může provést ve vedení partaje personální změny, veřejně zřekl svého „odbojného“ místopředsedy, znamená to dvě podstatné věci: rozhodující slovo ve vedení strany, respektive u jejího předsedy, nyní mají radikálové typu Krause a Grulicha a v ČSSD se současně přiostřuje stranická disciplína. Výsledky senátních voleb mohou ještě samozřejmě ledacos změnit a stranický sjezd, který rozhodne o dalším Machovcově osudu, se sejde až v březnu příštího roku. Aktuálně je však od sociálních demokratů i Miloše Zemana osobně třeba očekávat spíše přitvrzení politického kurzu. Čile pokračující schůzky s Grebeníčkovými komunisty jsou toho ostatně jasným příkladem.