Privatizace bank konečně v pohybu

Senzace. Jedna z největších bank na světě, japonská Nomura, projevila zájem o koupi státního podílu v Investiční a Poštovní bance. Zájem o podíl v IPB má prý i jeden z největších evropských finančních domů holandská ING. Někteří ekonomové to označují za nejlepší zprávu letošního roku. Je takový optimismus na místě?

Proč právě teď

O tom, že IPB by měla v privatizaci čtyř největších tuzemských polostátních bank přijít na řadu první, se mluví už nějaký čas. Jde totiž o poměrně dravou banku, kterou navíc stát již dávno de facto nekontroluje. Podíl FNM je něco přes 26 % a důležitými akcionáři banky jsou giganti jako Chemapol Group a společnost Charouz, především však různé firmy napojené na management a investiční fondy samotné IPB. Přesto je tempo, s jakým se náhle vláda rozhodla urychlit diskusi o privatizaci bank, poněkud překvapující.Jedním z impulzů je bezpochyby zájem Nomury. Dalším důvodem je nepochybně nedávná cesta ministra financí Kočárníka do Washingtonu a New Yorku, kde se mu dostalo ujištění, že nejznámější americké investiční banky mají o zprostředkování privatizace tuzemských bank zájem. Jsou zde ale další důvody: fakt, že stát dosud kontroluje významné podíly ve čtyřech největších bankách (a jejich prostřednictvím podíly v průmyslu), je v západním odborném tisku stále více kritizován. I tábor domácích ekonomů, kteří tvrdili, že státní podíl v bankách je zárukou solidnosti a s privatizací tudíž není třeba spěchat - donedávna mezi ně patřil například předseda FNM Roman Češka -, se povážlivě zmenšuje. Konečně v neposlední řadě je zde krize menších soukromých bank a nebezpečí, že „nákaza“ může postihnout i banky větší, stále trvá. Nelze také vyloučit, že vláda kalkuluje s tím, že příliv přímých zahraničních investic do bank může vylepšit platební bilanci, kterou ohrožuje rostoucí obchodní deficit. A nakonec: „spontánní“ privatizace pojišťovny a pokus Motoinvestu získat podíl ve spořitelně snad kabinet přesvědčily, že samovolná privatizace bank do rukou neprůhledných českých skupin není ekonomicky ani politicky ta nejlepší cesta.

Já vlastním tebe a ty zase mě

Během příštích dvou až tří týdnů by vláda a ekonomičtí ministři měli poprvé projednat privatizační návrhy připravené Českou národní bankou. Se svou představou na papíře by mělo přijít i ministerstvo financí. Co budou Tošovský a Kočárník navrhovat, je zatím tajné, nicméně premiér Klaus už prohlásil, že změnil názor a není již takovým příznivcem tzv. české cesty. Jednoduché to však přesto nebude.Prvním vážným problémem je stále více kritizované propojení bank, investičních fondů a podniků, respektive přímé vlastnické podíly bank v průmyslu. V tomto ohledu si mimochodem v poslední době počíná nejaktivněji právě IPB Group. V jejím případě je dokonce možné diskutovat, zda jde ještě vůbec o banku, nebo rovnou o průmyslový holding. Rozhodnutí o tom, zda by nebylo vhodné banky legislativně a administrativně od fondů a průmyslového vlastnictví oddělit a radikálně tak omezit možnost bank přímo vlastnit podnikové akcie, ještě nepadlo. (Naráží se zde na problém vztahu k tzv. debt-equity operacím: podnik není schopen bance splácet úvěr a ta výměnou získá jeho akcie. Tyto operace nelze zakázat, ale jejich platnost, tedy dobu držení akcií, lze časově omezit.) A právě do těchto úvah přichází Nomura se svou nabídkou, přičemž se nijak netají tím, že na IPB považuje za atraktivní právě její vlastnické podíly v českém průmyslu.Vskutku to není jednoduchá věc. V mnoha zemích, především anglosaských, je investiční bankovnictví od bankovnictví komerčního přísně odděleno. I tam, kde existuje bankovnictví univerzální, však není zvykem, aby banky vlastnily příliš velké podíly v průmyslu. Jednou z mála zemí, které jsou výjimkou potvrzující pravidlo, je ovšem právě Japonsko. Česká vláda tedy může jen stěží vpustit Nomuru do IPB a pak administrativně odříznout banky od vlastnických podílů. Pokud však zvolí opačné pořadí, co když Nomura ztratí zájem? Diskuse na toto téma tedy musí předcházet diskusi o privatizaci.

Všechny najednou, nebo každá zvlášť

Nevíme sice, s čím přesně půjde ČNB a ministerstvo financí do vlády, jasné ale je, že nejdříve je třeba vyřešit otázku metody privatizace bank. Má se mluvit o každé bance zvlášť, nebo o všech dohromady? Mají se všechny banky privatizovat podle stejného mustru, nebo se ke každé bude přistupovat specificky? Vzhledem k tomu, že je nepravděpodobné, aby v každé ze čtyř největších bank získal význačný podíl zahraniční partner, bude zřejmě lepší diskutovat o každé bance zvlášť. Pro některou se například může ukázat vhodnější postupný prodej solidním institucionálním investorům, tedy zahraničním fondům. Navíc v případě ČSOB, která je dosud v podstatě plně státní, bude nutno postup její privatizace konzultovat se slovenskými akcionáři. Zvážit je třeba i možnost fúze, například mezi Českou spořitelnou a ČSOB. Vytvoření takového bankovního holdingu by ovšem nutně muselo předcházet jeho privatizaci.Vláda si také bude muset rychle stanovit své priority: je to zlepšení hospodaření velkých bank, jejich restrukturalizace a připravenost na vstup do Evropské unie, nebo jde také o to získat prodejem co nejvíce peněz do zmenšující se pokladnice Fondu národního majetku? Jinými slovy: půjde se cestou SPT Telecom, kdy strategický partner investuje všechny prostředky do podniku, nebo zaplatí investor získaný podíl státu „v hotovosti“?Konečně v neposlední řadě jsou tu politické hry. Josef Lux již potvrdil stanovisko KDU-ČSL, která ve svém volebním programu jasně vyjadřuje přání privatizovat banky do „českých rukou“. Nejednoznačný postoj k privatizaci bank zatím zaujímá Lidový dům. Nicméně pozitivní posun, zdá se, přece jen nastal: vláda si konečně začíná uvědomovat, že k privatizaci bank není možné připustit neprůhledné domácí kapitálové skupiny a mamutí průmyslové koncerny.