Mladí hofráti, staří revoltéři

Podzimní filmové premiéry umožnily spojit nespojitelné a konfrontovat dva filmy jako dva odlišné přístupy ke světu a tvorbě. Je to „náhodné setkání“ (v něž věřili surrealisté), ale proč si jím neposloužit?

Šeptej čili neotravuj

Film debutanta Davida Ondříčka (nar. 1969) Šeptej lze považovat za tak zvanou „generační záležitost“, což znamená, že je to film o mladých, pro mladé, a dokonce i mladými natočený. Můžeme si snad dovolit použít snímek i jako sociologickou informaci (konkretizaci), když ta bude navíc pro mnohé diváky z filmu tím nejzajímavějším a nabízejícím nejvíc příležitostí k rozjímání. Lze totiž předpokládat, že mladí, vyrábějí-li o sobě film, se vyznají a že i jejich film bude zobrazovat realitu určitých lépe situovaných kruhů velkoměstské mládeže (typické je, že v Ondříčkově filmu se materiální stránkou života nikdo nezabývá).Postavy z Ondříčkova filmu žijí sice pospolitým způsobem - mají k užívání dokonce rozsáhlý kvartýr - ale je to spíš shlukování z instinktu a nudy, protože tito mladí jsou všechno jiné než kolektivisté; každý si naopak vytváří kolem sebe cosi jako mentální kuklu, pěstuje se tu uzavřenost a nepřístupnost, každá komunikace je jakýmsi verbálním i nonverbálním duelem. Člověka jen o něco staršího a nostalgicky vzpomínajícího na ideály punkového mládí napadá, že je to svět velmi přísný, skoro asketický, v němž vládnou překvapivě až jaksi konzervativní konvence. Nezná se tu cena bezelstné družnosti a přátelské…