Nejen svědectví, i velká literatura: troufnu si to říct o deníku, který mezi 18. říjnem 1944 až 19. květnem 1945 vedla v terezínském „průchozím“ lágru sedmnáctiletá Alisah Sheková. Psala ho německy, ale hebrejským písmem, pro případ, kdyby se její lístky dostaly do nepřejících rukou. Česky - v překladu Pavla Stránského a s editorským komentářem Miroslava Kárného, vychází teprve nyní, nenápadně umístěn na konci sborníku Terezínské studie a dokumenty 1996 (Academia). Je to pouhých šestnáct tiskových stran - a přece se v nich zachytilo celé univerzum jednoho života. Kéž by český literát dneška, umluvený do zlehčených, zjemnělých, případně „hravých“ slov, našel chvíli a seznámil se s tím, co je to výraz stručný, přesný, imaginativní, vytrysklý z plné síly prožitku. Každá literatura tohoto důrazu se ptá nadvakrát: Co naše slova? A vzápětí se dotazuje k tomu předchůdnému: Co naše prožitky? Máme je ještě vůbec? Umíme je mít?
Kde končí zápis?
Všechno, co patří k postřehům Alisah Shekové, klade i zodpovídá také třetí otázku: kde končí pouhý, byť cenný, informativní záznam, a tím je v terezínském sborníku další deník - záznamy Ericha Kesslera z dubna a května 1945, a kde začíná literatura, něco víc než zápis?Alisah (Alice) psala své poznámky na několikerém skřipci. Na vlastní kůži prožívala nejen bezprostřední táborové hrůzy: například svůj věčný strach z transportu na východ, nárazovou dřinu v mrazu a na ledu, pohled na opuštěné děti, nemocné matky či na…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
