Jako na ošidném Atlantiku

Každý, kdo má nějakou zkušenost s Atlantikem na západ od Anglie, ví, jak dovede být ošidný. I když se všechno zdá klidné, spodní proud může unášet koupající se lidi daleko od břehu. Něco podobného se může právě teď dít i v britské politice.Na okraj skončených výročních konferencí britských stran můžeme říci tolik: všeobecně sdílená moudrost praví, že dynamický Tony Blair už labouristům vyhrál blížící se parlamentní volby (proběhnou zřejmě v květnu 1997); konzervativci se beznadějně zmítají mezi proudy a jsou rozpolceni v otázce Evropy. Británie má tak po osmnácti letech uniknout vládě toryů; tato rozšířená představa se ale ve skutečnosti naplnit nemusí.

Blair je favoritem

Ačkoliv se britskému hospodářství stále daří, mezi lidmi dobré pocity nepřevažují. Vzrůstající násilí, nejistota na trhu práce, televizní morálka, znečištění výfukovými plyny a vyhrocenější sociální rozdíly, to vše otravuje život. Značná část populace - nepočítáme-li malou menšinu, která si vydělá pěkné peníze - je na tom podle vlastního názoru bídně a očekává, že na tom bude bídně i nadále.V tomto sociálním klimatu zaujala Blairova vize komunitární politiky v minulých dvou letech politický střed. A změnilo se prý příliš málo na to, aby se zpomalil Blairův tah směrem k budoucí moci. Ve skutečnosti se však změnila řada faktorů a ti, co mají blízko k Johnu Majorovi, se po dlouhé době domnívají, že by mohli na jaře opět vyhrát. V polovině září jeden z „dobře informovaných zdrojů“…