Hořké pravdy v Bruselu

„Nejsem ani na straně rudých, ani na straně bílých, jsem na straně zelených. Pokud u nás propukne občanská válka, budu bít rudé, až zbělají, a bílé, dokud nezrudnou,“ charakterizoval údajně minulý týden během návštěvy v hlavním sídle NATO svoji politickou pozici generál Lebeď. Dodejme, že tuto návštěvu bruselští politici dlouho a pečlivě připravovali. A také že pro šestačtyřicetiletého tajemníka ruské Rady bezpečnosti to byla úplně první cesta za hranice Ruska.

Cukrem a bičem

V Rusku dnes neexistují žádné vlivné politické síly, které by byly ochotny vzdát se imperiální role země. Nanejvýš lze mluvit o rozdílných představách, jak k této roli dospět. Směr reprezentovaný tzv. demokratickými kruhy sází na vnitřní posílení země - ekonomickými reformami, rychlým hospodářským rozvojem a později i prohloubením demokracie. Díky takovému vývoji by se mělo Rusko stát atraktivní velmocí, k níž budou dobrovolně tíhnout jak bývalé sovětské republiky, tak jiné země, které svého času spadaly do sovětské sféry vlivu. Krach Gajdarových reforem v půli roku 1992 ovšem většinu těchto představ poslal ke dnu a jejich stoupence odstavil od politické moci.Druhá cesta k obnově ruského impéria počítá s opatrnějším zaváděním politických a ekonomických reforem a současně s využitím těch velmocenských atributů, které Rusku ještě zůstaly. Stoupenci této koncepce jsou zajedno především v názoru, že i když Rusko pro dnešek není schopno udržet si sféry svých zájmů, nesmí…