Minulý týden proběhla ve Washingtonu narychlo svolaná vrcholná schůzka. Na pozvání prezidenta Clintona do americké metropole dorazili izraelský premiér Benjamin (Bibi) Netanjahu, šéf palestinské autonomie Jásir Arafát a jordánský král Husajn. Důvod byl zřejmý. Mír na Blízkém východě se týden předtím otřásl zatím nejvážněji od podpisu dohod Oslo I a Oslo II. Výsledek schůzky je ale prezentován rozporně - Clinton a Netanjahu ji hodnotí jako úspěch, palestinská delegace jako krach. Abychom pochopili příčinu tohoto rozporu, musíme se ohlédnout zpět.
Odkud pramení obavy
Že byl Arafát už delší dobu frustrován, neboť se nemohl vykázat okázalými výsledky, jaké mu často přihrávala Peresova vláda, bylo všeobecně známo. Všeobecně se také vědělo, že ho vyvádí z míry nesouhlas nové izraelské vlády se zřízením palestinského státu, její nesouhlas s návratem více než milionu Palestinců, kteří se narodili, vyrostli a pracují mimo Svatou zemi, a nesouhlas této vlády s předáním východní poloviny Jeruzaléma Palestincům. Nikdo ale neočekával, že Arafát ztratí poslední zbytky zdravého úsudku a bude vyzývat svůj národ k násilí vůči Izraelcům.Zvolil si k tomu velmi triviální záminku - otevření více než dva tisíce let starého podzemního tunelu, který vede od „Zdi nářků“ až na Via Dolorosa, kde se nachází významné obchodní centrum jeruzalémských Arabů. Tunel se měl stát turistickou atrakcí, navíc by maximálně zkrátil vzdálenost k palestinským obchodům, čímž by zvýšil…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu