Koránem a samopaly

Fundamentalistické hnutí Taliban minulý pátek po dvou letech dosáhlo cíle, ke kterému se upnuli jeho mladí bojovníci, když vyšli s kalašnikovy v ruce z bran islámských škol v Pákistánu. Dvě třetiny území Afghánistánu nyní ovládají militantní sunnité většinového afghánského etnika Paštunů. Zemi doposud rozdělenou válkou i politickými „kocovinami“ z vnějších zásahů Taliban zatím s úspěchem sjednocuje pod zelenou vlajkou islámu. Nemilosrdné bojovníky proti „zaprodancům“ sjednotil korán a islámské právo šaría.

Po odchodu Rusů

Přísná islámská nařízení sunnitského Talibanu kritizuje i nejstarší fundamentalistický režim v sousedním (šíitském) Íránu. Teherán totiž až doposud jednoznačně podporoval rivala Talibanu prezidenta Burhánuddína Rabbáního, který také jako jediný udržel v Kábulu od pádu posledního sovětského „místodržitele“ Nadžíbulláha otěže v rukou. Rabbánímu se však přes podporu ze všech stran nepodařilo afghánské frakce, bojující po odchodu sovětských vojsk v roce 1989 mezi sebou, sjednotit. Za situace, kdy Rabbání ovládal jen hlavní město s okolím, zůstalo utopií i uspořádání celoafghánských spravedlivých voleb, které by zkorumpovaným režimům mudžáhidů v různých částech země daly pevné a legitimní vedení.I tak jedna z osvědčených britských encyklopedií označovala dosavadní politický systém Afghánistánu, rozděleného v podstatě na tři části, jako nouzovou, vznikající demokracii. V porovnání s „nouzovým“ režimem Talibanu se sice obyvatelstvo často nedovolalo obecného práva, bylo však aspoň svobodné.Taliban, o němž pronikaly do světa první zprávy v září 1994, měl svou základnu v islámských školách v pákistánském pohraničí. Jeho členové se rekrutovali převážně z afghánských uprchlíků, a to již z doby sovětské okupace, jako například jeho vůdce mulla Mohammad Omar. Pákistán, jenž je v oblasti klíčovým spojencem Spojených států, které na mudžáhidy bojující deset letech proti sovětské přesile vynaložily přes 5 miliard dolarů, Taliban jednoznačně podporoval. První základnou Talibanu se také stala oblast Kandaháru, kde bylo za americké peníze vystavěno letiště a příslušná infrastruktura.

Co se dá dělat

Jednoznačná podpora Pákistánu trvala až do doby, než Taliban počátkem letošního roku obsadil město Herát s 200 tisíci šíitskými Tádžiky a nastolil zde tvrdé islámské právo, což si vysloužilo palcové titulky médií po celém světě. Přesto mocný pákistánský ministr vnitra jen poznamenal: Co se dá dělat, když už Taliban ovládá 14 z 35 afghánských provincií.Za úspěchem Talibanu stáli po ochlazení vztahů s Pákistánem i vzdálenější sponzoři. Po počátečním neúspěšném tažení na Kábul a rozpadu křehké koalice s tamní vládou se Taliban stáhl na základny v Kandaháru, kde v klidu dozbrojil. To už ovšem dostával podporu nejenom z Pákistánu, ale také od řady mecenášů z bohatých islámských zemí, například Saúdské Arábie. Není bez zajímavosti, že pár takových mecenášů je hledáno po celém světě pro financování islámských teroristů. Pákistánu po pádu Kábulu nezbývalo než dát znovu najevo svůj zájem: Islámábád uznal nový afghánský režim jako první.

Kdo je proti komu

Jsou mladí, nesmiřitelní, často bez základního vzdělání, někteří od svých útlých let neznají nic jiného než boj a islámskou školu. Kdo viděl třetí díl Ramba, mohl si všimnout stejných chlapců, jak s puškami skoro delšími než oni sami zkoušejí zastavit tank. Tak vypadá poněkud nadnesená, ale ve své realitě nijak přehnaná představa bojovníka Talibanu.Nelze však očekávat, že rivalové Talibanu se zaleknou a složí zbraně, zvlášť když brání území, které považují za vlastní. Na severu stále neohroženě vládne uzbecký generál a bývalý šéf komunistických milicí Rašíd Dostúm, jenž uzavíral v posledních letech aliance, jak se mu zlíbilo. Bez jeho svolení je zatím Kábul odříznut od bývalých sovětských středoasijských republik.Jenže s Dostúmovou podporou při tažení proti Talibanu nemohou s jistotou počítat síly prezidenta Rabbáního ani černého koně mudžáhidského odporu proti Sovětům „narkopremiéra“ Gulbuddína Hekmatjára, byť v jejich řadách dominují etničtí Tádžikové. Nicméně materiální podpora ze strany Indie, Íránu a snad i Moskvy odpůrcům Talibanu jen tak plynout nepřestane. Ti všichni totiž neradi vidí natahující se prsty Pákistánu s USA za zády k ropným ložiskům a lidskému potenciálu sovětské Střední Asie.Mezi další frakce, které mohou uplatnit svůj vliv v mocenském boji o „přežití“, neboť Taliban slibuje jen smrt, nebo partnerství pod podmínkou odevzdání veškerého majetku, patří etničtí Hazarasové, šíité napojení na Írán, s baštou v horách severozápadně od Kábulu. O Paštunech, kteří obývají prakticky celé území Afghánistánu a tvoří většinu z 15 milionů obyvatel, pak nelze jednoznačně říci, zda patří na stranu Talibanu. Sám premiér Hekmatjár je také Paštun a vzhledem ke svému opiovému království asi velkým přítelem Talibanu nebude.

S chladnou hlavou

Svět byl zděšen, když vzápětí po příchodu Talibanu do Kábulu mohli fotografové nasnímat zkrvavené mrtvoly bývalého komunistického prezidenta Nadžíbulláha a jeho bratra. Oba se bezvládně houpali ve smyčkách před kábulskou budovou OSN, kde se po svém svržení v roce 1992 těšili ochraně. Diplomaté však zachovali chladnokrevnost: přes záliby Talibanu ve veřejných odstrašujících popravách většina zemí žádný jednoznačný postoj k nové vládě v Kábulu nezaujala.Taliban slibuje, že tvrdý režim časem zmírní, i když sto tisíc obyvatel prchajících před fundamentalisty o velké důvěře nehovoří. Uznání nového režimu však nevylučují ani samotné Spojené státy, jejichž diplomaté již podle posledních zpráv navázali první kontakty s představiteli Talibanu. Snaha je to pochopitelná: protizápadní řetěz (Turecko) - Írán - Irák - Afghánistán není lákavou vyhlídkou.

Autor je redaktorem agentury ČTI.