0:00
0:00
Kultura7. 10. 19965 minut

Kmotr z Apokalypsy

Astronaut

Průměrní herci nebývají schopni sebereflexe, ti velcí naopak často říkají překvapivé a objevné věci. Platí to i pro Marlona Branda? Mezi desítkami filmů, v nichž hrál od roku 1950, se najde mnoho průměrného zboží a několik přelomových děl, od nichž se Brandova nezapomenutelná tvář a osobité, jakoby „zahazované“ herectví nedají odmyslet. Něco podobného lze říci i o knize Brando - Písně, které mě naučila matka. Zajímavá je kvůli podrobnostem; některé se týkají Brandovy práce a postojů, na jiných lze ukázat, jak daleko může zajít vydavatel při honbě za čtenářem.Při sestavování knihy vzpomínek si Brando najal průměrného novináře Roberta Lindseye a nechal ho v ich formě napsat ódu na svou osobu okořeněnou anekdotami ze své bohaté erotické minulosti. Údajným podnětem se stala žádost Brandova nakladatele: kniha měla vydělat na debuty neznámých talentovaných autorů. Dá se tak bohulibým záměrům věřit? Podle svědectví režiséra F. F. Coppoly a mnoha dalších patří Brando k nejdražším hvězdám vůbec a jeho požadavky hraničí s vyděračstvím a chamtivostí. Z Lindseyovy knihy čiší narcisismus a nedostatek sebekritiky. Přitom by si právě herec jeho formátu zasloužil objektivní kritickou knihu - jenže to by už nebyl takový obchodní magnet.Zajímavější je ale sledovat, co Branda přivedlo na herecký vrchol, a především co ho tam padesát let udrželo (Brando se proslavil na Broadwayi kolem roku 1945). V tomto smyslu Lindseyova kniha představuje subjektivní, ale cenné svědectví o poválečném…

↓ INZERCE

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc