Náhoda způsobila, že ve stejný čas jsou k mání knihy vybraných publicistických textů dvou známých pražských intelektuálů, shodou okolností bývalých divadelníků a enterteinerů, polistopadových redaktorů Literárních novin, osobností poměrně širokého záběru i rozptylu, a přitom velmi rozdílných temperamentů: Vladimíra Justa a Přemysla Ruta.
Publikuj, nebo pojdi
Sergej Machonin před několika lety přirovnal svého tehdejšího kolegu z Literárek Vladimíra Justa (1946) k šestirukému indickému bohu Šivovi, jenž v každé své končetině svírá nějaký psací nástroj, kterým popisuje, na co přijde, a rozesílá to pak do všech redakčních stran. Vladimír Just je možná skutečně nejpracovitějším přispěvatelem kulturních a politických časopisů a revuí polistopadové éry. Čtenář se s jeho články a statěmi může v různých periodikách setkat třeba i několikrát týdně, a to ještě Just stihne pracovat v Divadelním ústavu, na fakultě, v redakci Literárních novin a Divadelní revue a tak dále. Taková výkonnost působí v českých poměrech téměř výstředně. V Justově případě jde navíc o psaní osobité a jen výjimečně postrádající zápal a energii - byť by měla být vydupána ze země a recyklována z již několikrát použitého materiálu. Dalším charakteristickým znakem Justových textů je polemičnost, provázená gesty, jimiž odkazuje na sebe, na svou demonstrativně nezávislou osobu. Nedávno vydaný výbor z jeho publicistiky a kritiky nese příznačně sebestředný titul Poklona není můj obor…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
