Nevěřte životopiscům

K západnímu literárnímu klimatu neodmyslitelně patří kultovní knihy, kultovní spisovatelé a doprovodná literatura včetně životopisů kultovních autorů. Od autorů samotných, ať se někteří brání sebevíc, je vyžadována spolupráce na vlastním „kultu“, na vytváření „image“. Jsou ovšem takoví, kteří nemohli žít jiným životem než „jako stvořeným“ pro biografa. Rimbaud a Dylan Thomas například. Nebo Jack Kerouac.

Neuspokojivá matka

Gerald Nicosia, autor šestisetstránkového životopisu Jacka Kerouaka Memory Babe, se poprvé setkal s dílem beatnického „anděla pustiny“ v roce 1971 - a hned propadl jak magickým silám jeho díla, tak vzpomínkám a svědectvím mužů a žen, s nimiž byl Kerouac „on the road“ nebo které cestou potkal. Navíc měl k dispozici Kerouakovu korespondenci, deníky a magnetofonové nahrávky namluvené o samotě či na dobovém karuselu mejdanů.Slepě věřit spisovatelským výrokům o díle a životě ale není radno, tím spíše, jde-li o spisovatele bytostně exaltovaného, jehož věčným průvodcem na cestách byl „černý notes“, sloužící jako seismografický přístroj pro záznam všech okamžitých myšlenek, volných asociací a emocí. Tím méně by pak asi měl soudný čtenář věřit životopiscům. Memory Babe je sice v každém případě „prostě nejúplnější a nejpodrobnější“ (Washington Post) kritická kerouakovská biografie, nabízí se však otázka, není-li ta přílišná úplnost a podrobnost na škodu věci.„Hory přepsaných magnetofonových pásků“, které v předmluvě Nicosia zmiňuje,…