Zbylo jen zbožné přání

Novým šéfem ruské diplomacie, který vystřídal již dlouho odepisovaného Andreje Kozyreva, byl nedávno jmenován Jevgenij Primakov. Padla tím tradice, sahající až do stalinských časů, že ministrem zahraničí největší země světa se stává její bývalý velvyslanec ve Washingtonu. V rámci tohoto zvyku by Kozyreva nahradil Vladimir Lukin. Nahlédneme-li do starších informačních pramenů, týkajících se dvou posledních aktérů celou řadu měsíců trvajícího zápasu o post šéfa ruské diplomacie, zjistíme pozoruhodné, byť nepříliš překvapivé skutečnosti.

Když dva nedělají totéž

Andrej Kozyrev byl jmenován ministrem zahraničních věcí Ruské federace v říjnu 1990. Až do svého nástupu do úřadu byl prakticky neznámý nejenom na veřejnosti, ale i ve svém oboru. V jeho případě nešlo o hbitý postup v kariéře, jímž se vyznačovaly dřívější „nomenklaturní kádry“. Sám sebe Kozyrev označoval za typického „kariérního diplomata“, tedy za diplomata, který si pozvolný postup jednak „vyseděl“ na druhořadých postech, jednak vysloužil pilnou mravenčí prací. Stručně řečeno, za Kozyrevem nestál nikdo, kdo by lobboval pro jeho rychlejší postup, kdo by ho protlačil na vyšší posty.Akademik Jevgenij Primakov představuje zcela odlišný případ. Dočteme se o něm dokonce v předlistopadové šestidílné „Malé československé encyklopedii“ ČSAV. Jeho kariéra byla dobře zajištěna již za Brežněvovy éry a dlužno říci, že další vývoj Sovětského svazu a Ruska ji nikterak neovlivnil. Zatímco mezi Michailem…