0:00
0:00
Téma19. 8. 199617 minut

Černá díra v Plzni

Astronaut

Pád Kreditní banky Plzeň, a. s. (KBP) přijde bohužel draho i všechny daňové poplatníky, kteří si s ní nikdy nezadali. V bance navíc utopila velké peníze i řada měst (Brno, Plzeň, Tachov) a o sumy v řádech sta milionů přišly - jak se stalo dobrou tradicí již v případě České banky - také například celní úřady. Řada občanů a podnikatelů se po pádu banky ocitla prakticky na dně a jejich situaci musí dokonce řešit půjčkami sociální odbory místních úřadů.

Pod dohledem pojišťovny

↓ INZERCE

Kreditní banka přišla před deseti dny o licenci k bankovnímu podnikání. Stala se tak v pořadí již jedenáctým finančním domem, který u nás v posledních dvou letech zmizel ze scény. Případ KBP je však unikátní už jenom rozsahem ztrát: odhadují se na bezmála dvanáct miliard korun, špatných úvěrů má banka dokonce pětaosmdesát procent. Poslední tři roky byla navíc majoritním vlastníkem banky Česká pojišťovna, ještě donedávna akciová společnost kontrolovaná státem, firma s dominantním postavením na našem pojišťovacím trhu, která spravuje téměř 70 miliard korun pojišťovacích vkladů občanů a měla by tedy více než kdokoli jiný mávat nad hlavou praporem solidnosti.Občana a daňového poplatníka musí nutně zajímat jedna podstatná věc: na výplatě vkladů poškozeným klientům se bude přímo podílet Fond národního majetku, dosud více než pětinový akcionář České pojišťovny. Kromě toho je pravděpodobná další účast státního rozpočtu a ČNB, jež navíc poskytne Fondu pojištění vkladů půlmiliardovou půjčku. Proto musí jít v tomto případě stranou obligátní řeči o obchodním či bankovním tajemství. Pokud se po občanech žádá, aby se podíleli na úhradě ztrát klientů Kreditní banky, mají zároveň právo vědět, kam se ztracené miliardy poděly a kdo je za to zodpovědný.

Jak to všechno začalo

KBP byla jednou z prvních soukromých bank, které v Čechách vznikly po listopadovém převratu. Byla založena v září roku 1990 jako Agrobanka Plzeň, a. s., se základním jměním 60 milionů korun a s několika sty drobných akcionářů, především z řad zemědělských podniků. Banka velmi rychle expandovala po celé republice, zejména ale v západních Čechách, které tehdy trpěly obzvlášť drastickým nedostatkem bankovních služeb. Nový finanční dům poskytoval řadu úvěrů na malou i velkou privatizaci, v úvěrové oblasti se pak orientoval především na sektor služeb (70 % portfolia) a rozjel aktivity i v oblasti finančního leasingu a obchodu s nemovitostmi. Od založení byla téměř tři a půl roku ředitelkou banky Ivana Kocourková, bývalá pracovnice pobočky Státní banky československé v Plzni.S tím, jak se bance rozrůstalo portfolio a zároveň se zpřísňovaly regulační požadavky ČNB, bylo třeba několikrát navýšit základní jmění. Majoritním akcionářem plzeňského ústavu se stal již v roce 1991 Karel Hrnčiřík. Jméno tohoto navrátilce ze švýcarského exilu je známo v souvislosti s nesplácenými úvěry u jiných bank, ale také s firmami, ve kterých se v různých obměnách objevovalo jméno Panok. Firmy Panok podnikaly ve službách (restaurace, hotely, maloobchod) a v obchodech s realitami. Kromě toho Hrnčiřík financoval projekt ambiciózního, ale neúspěšného deníku Prostor.Dalším podnikatelem, který navýšil základní jmění KBP a získal postupně šestnáct procent akcií banky, se stal Miroslav Bednařík a jeho firmy BESO a TRESORIA. Jméno „podnikatele“ Bednaříka znají zasvěcení již z případů zkrachovalé AB banky a uzavřené České banky. Několika dalším bankám dosud Bednařík dluží mnohasetmilionové částky. Bednařík zpravidla spekuloval s realitami a pozemky a často si půjčoval peníze na různé utopické projekty typu výstavby satelitních měst apod.

Nezkušenost a velikášství

Pád Kreditní banky způsobilo ojedinělé spojení všech potíží, kterými trpí soukromé finanční ústavy už řadu let. Tyto problémy lze - s nutným zjednodušením - rozdělit do tří kategorií. V první řadě jde o nezkušenost: novopečeným bankéřům i podnikatelům chybí schopnost posoudit projekt a rozpoznat jeho velikáštví či rizika. Do této kategorie musíme zařadit i nezkušenost a nepřipravenost regulátora, tedy bankovního dohledu, který zde reprezentuje státní zájem. Druhým faktorem potíží byl způsob české privatizace. Malou i velkou privatizaci bylo třeba nějak profinancovat a ujaly se toho pochopitelně právě banky. Půjčovaly peníze na nespočetnou řadu projektů, ale ztráty z tohoto procesu jsou obrovské. I gigant, jakým je Česká spořitelna, utopil v privatizaci desítky miliard (díky svým obrovským zdrojům mohl ovšem vzniklé ztráty ustát). Konečně do třetí kategorie patří záležitosti vysloveně kriminálního charakteru: tzv. tunelování (tedy úmyslné a rafinované vykrádání bank nejrůznějšími jedinci a skupinami zpravidla napojenými na větší akcionáře bank) a nejrůznější defraudační schémata.KBP také expandovala příliš rychle a půjčovala téměř každému. V prvních třech letech zaměstnávala v kontrolním oddělení pouze dva nezkušené a patrně i neschopné právníky. Půjčky na malou privatizaci - v tomto ohledu nešťastnou - (řada začínajících podnikatelů platila v aukcích nesmyslně vysoké částky a i v jiných ohledech přecenili síly a špatně odhadli své záměry) činily v úvěrovém portfoliu Kreditní banky ještě daleko větší podíl, než „bylo zvykem“ v jiných ústavech. Naivní či špatně odhadnutou strategii potvrzuje i fakt, že obrovský podíl půjček KBP byl směrován do služeb, a především na stavby, rekonstrukce a vybavení hotelů a restaurací. Tedy do oblasti, která sice patřila k největším porevolučním „trhákům“, zároveň ale přinesla mnoha bankám i podnikatelům největší zklamání.Astronomická ztráta Kreditní banky, dává však tušit, že nešlo jenom o smůlu a nezkušenost. V hospodaření ústavu najdeme i kvantum do očí bijících případů, o které se měla již dávno zajímat policie. O některých z nich se nám podařilo zjistit podstatné informace.

Záhady prvního období

V roce 1991 začala KBP financovat projekt rozvoje regionu Liberec-Ještěd. Úvěry v celkové hodnotě 300 milionů korun přijímalo konsorcium Ještěd, a. s., později přejmenované na Jizera, a. s. Členem konsorcia bylo město Liberec a nejrůznější soukromí podnikatelé. Investovat se mělo do opravy věže s vysílačem, hotelových, rekreačních a sportovních komplexů, infrastruktury a telekomunikací. Většina navržených projektů se ani nezačala realizovat a bance se z půjčených prostředků nevrátila ani koruna. Ručení za poskytnuté úvěry údajně zprostředkoval přednosta Okresního úřadu Liberec mgr. Jaroslav Mráz, o jehož odvolání právě v těchto dnech jedná vláda. Za úvěry měla podle našich informací ručit Nadace měst a obcí, ale vše nasvědčuje tomu, že banka poskytla úvěr, aniž si jakékoliv zajištění prověřila. Mgr. Mráz stejně jako starosta Liberce odmítají v celé věci poskytnout informace. Pikantní je jedna důležitá věc: úvěry na akci Ještěd poskytovala pobočka KBP v Klášterci nad Ohří, resp. její ředitel ing. Kubíček, a centrála banky prý o tom nejméně tři čtvrtě roku vůbec nebyla informována.Ředitelé poboček Kreditní banky měli vůbec v poskytování půjček značné pravomoci - nejprve do pěti, od roku 1991 již do deseti a nakonec až do dvaceti i třiceti milionů korun. Řada z nich ovšem - a ing. Kubíček je právě ten případ - profinancovávala v rámci svých pravomocí stále tentýž projekt několikrát. Tak došlo k tomu, že v jednom projektu mohli snadno utopit stamiliony korun. Pobočka v Klášterci nad Ohří poskytla i dvě stě padesát milionů korun jistému podnikateli na výstavbu nové továrny na plasty, která se nikdy ani nezačala stavět. Opět se jednalo o úvěr, z kterého nebyla splacena ani koruna. Ručení nebylo zajištěno a nikdo dosud neví a ani nešetří, jak se to mohlo stát. Jisté je pouze to, že ing. Kubíček musel již v roce 1994 z KBP odejít.

Opět Bednařík

Jeden z akcionářů banky, již zmíněný Miroslav Bednařík, dosud dluží bance peníze v řádech desítek milionů korun. Za poskytnuté úvěry ručil akciemi AB banky, která je od roku 1994 v likvidaci. Část svého dluhu u Kreditní banky Bednařík navíc před dvěma lety umazal tím, že ústavu poskytl své - dnes pochopitelně bezcenné - akcie České banky.Podobnou „ztrátovost“ jako Klášterec vykázala i jiná pobočka KBP, Plzeň-město, která poskytovala špatně jištěné úvěry na nákup nemovitostí. Ale nešlo jen o detašovaná pracoviště. Ze zjištění bankovního dohledu vyplývá, že již v roce 1994 byl odhadován podíl tzv. špatných úvěrů, poskytnutých přímo centrálou banky, na rovných padesát procent. Kromě toho utopila Kreditní banka značné prostředky i v Poldi Kladno. Podrobnosti jsou zatím zahaleny tajemstvím.Jako vůbec nejhorší a nejvíce prodělečná aktivita plzeňského domu se ukázalo podnikání v oblasti leasingu. Ukázkovým případem byl nákup stovky zbrusu nových zahraničních kamionů, které chtěla KBP poskytovat zájemcům na dluh. Jenže auta vůbec nikdo nechtěl. Rok stála bez jakéhokoli užitku na otevřeném a špatně hlídaném parkovišti v Plzni. Řada z nich byla vykradena a poničena. Část se jich nakonec prodat podařilo, ale i tak na celé akci banka prodělala nejméně miliardu korun.

Příchod pana Hrnčiříka

Majoritní vlastník KBP Karel Hrnčiřík dnes podle našich informací své bance nedluží žádné větší částky. Potíž s Hrnčiříkem spočívala v něčem jiném: dlužil totiž všude jinde. A právě díky tomu se na scéně objevila Česká pojišťovna (ČP).V roce 1991 navštívil Hrnčiřík spolu s anglickou dámou Jarmilou Knight vysoké představitele ČP, tehdy ještě státního podniku. Představili se jako podnikatelé v oblasti realit a starožitností. Hrnčiřík si od pojišťovny vypůjčil celkem 800 milionů korun (v první fázi to bylo 300 miliónů) na nákup vytipovaných nemovitostí. Jako zástavu poskytl další nemovitosti, které již vlastnil, a zároveň starožitné předměty. Vysoký představitel managementu ČP dnes tvrdí, že „Hrnčiřík byl přesvědčen, že se tady nezvládne inflace a investice do nemovitostí budou to pravé ořechové. I nám se to tehdy jevilo jako dobrý obchod“. Již koncem roku 1992 ovšem začaly potíže se splácením úvěru. Místo záruky v podobě nemovitostí a starožitností, které měla ČP uložené bezpečně v trezoru, nabídl Hrnčiřík své akcie Kreditní banky Plzeň v nominální hodnotě 400 milionů korun. Citovaný zástupce pojišťovny tvrdí, že ČP o akcie KBP stála a celá transakce se jí jevila jako dobrý obchod: „KBP se tehdy zdála být dravou a expandující bankou, která má budoucnost.“

Místo splátek akcie

Na tomto místě je třeba položit si zásadní otázku. Jak je vůbec možné, že Česká pojišťovna, firma bez bankovního oprávnění (a tehdy navíc státní podnik), Hrnčiříkovi vůbec půjčila, a navíc tak obrovské peníze? Dohled nad pojištovnictvím mělo a má na starosti ministerstvo financí, konkrétně odbor finančního trhu a pojišťovnictví. Jeho pracovník Vladimír Přikryl přiznává, že v roce 1991 byl dozor „ještě v plenkách“, nicméně tvrdí, že půjčky České pojišťovny nebyly protizákonné: ústav totiž mohl dávat podle platných vyhlášek úvěry z tzv. fondu rezerv pojistného. Ke slovům ředitele Přikryla je ovšem třeba dodat důležitou věc: poskytování úvěrů pojišťovnami je ve vyspělém světě přísně hlídáno a omezováno. Pojišťovny zpravidla smějí poskytovat úvěry pouze na mezibankovním trhu a v mnoha západních zemích je nemyslitelné, aby investovaly do bankovnictví, tedy nakupovaly akcie bank.Podmínky v tuzemsku jsou méně přísné a Česká pojišťovna svůj „dobrý obchod“ provedla bez problémů: přijala Hrnčiříkovy akcie a v roce 1993 se stala majoritním vlastníkem Kreditní banky. KBP v té době ještě neprošla - jako ostatně žádná nová česká banka - standardní prověrkou hospodaření, provedenou renomovaným auditorem. Šéfové pojišťovny měli k dispozici jen vnitřní, tedy velice zběžný a laický audit KBP: podle něj měla banka ve svém portfoliu čtvrtinu rizikových úvěrů, z toho pouze třináct procent vysloveně špatných. Zajímavé je i to, že v roce 1992 a 1993 získal plzeňský ústav dokonce bruselskou cenu Euromarket Award za „význačný podíl na ekonomické transformaci“.

Motoinvest na scéně

Příchod pojišťovny do KBP byl od samého počátku poznamenán ostrými konflikty nových vlastníků s vedením banky. Podle zástupců pojišťovny se na tom podepsala ředitelka Kocourková, která jim prý „házela klacky pod nohy“. Napsala prý dokonce dopis ostatním akcionářům, ve kterém je varovala před nejasnými zájmy pojišťovny. Paní Kocourková dnes pro změnu tvrdí, že se ČP o své nové vlastnictví vůbec nezajímala a že to spíš vypadalo, že chce banku zlikvidovat. V roce 1993 rozhodla valná hromada akcionářů KBP o navýšení základního jmění formou veřejné emise. Podle obchodního zákoníku je třeba kapitál navýšit ve stanovené lhůtě (v tomto případě do jednoho roku). Podle Kocourkové neměla ČP zájem kapitál navýšit.Vedení banky se tedy rozhodlo jednat na vlastní pěst. Nejmenovaný člen tehdejšího představenstva KBP tvrdí, že ředitelka Kocourková představenstvu začátkem roku 1994 oznámila, že se na veletrhu v Brně seznámila s jistým Pavlem Tykačem, dnes vůdčí postavou společnosti Motoinvest. (Na veřejnosti toto sdružení firem proslulo hlavně nejasným původem svých peněz, tajemným lichtenštejnským spojením, kontakty na mezinárodně hledaného podvodníka Gerlacha a také tzv. třetí vlnou privatizace - podrobně o tom Respekt č. 50/1995) Tykač prý v rozhovoru s Kocourkovou projevil zájem o vstup do bankovního byznysu a nabídl se, že kapitál v KBP navýší. Co slíbil, udělal: na jaře roku 1994 vložila firma Četyl, jejímž byl Tykač jednatelem (jde právě o firmu, která byla skrze společnost Atlantic stoprocentně vlastněna lichtenštejnskou firmou CTC, jež byla pouhým P. O. boxem), do Kreditní banky čtvrt miliardy korun.Vedení KBP zřejmě předpokládalo, že v novém společníkovi najde spojence. Jenomže krátce nato začaly vycházet najevo fakta o mizerném hospodaření banky a Tykač se přidal k zástupcům pojišťovny. Kocourková musela odejít (na několik týdnů se stala ředitelkou brněnské COOP banky, nyní má menší poradenskou firmu v Plzni) a novým ředitelem se stal Jan Peterka ze skupiny Motoinvestu. Do křesla předsedy představenstva zasedl Jiří Novotný z pojišťovny a v dozorčí radě se objevil Libor Sadílek (další Tykačův muž, dnes předseda dozorčí rady Agrobanky). Začalo „druhé období“ historie KBP, které skýtá dvě zajímavé události.

Kreditaktiv

Ta první souvisí s firmou KREDITAKTIV. S nápadem založit tuto dceřinou společnost banky přišel podle dostupných informací Tykač. Na Kreditaktiv byly převedeny nevyřešené pohledávky leasingových společností KBP. Sám o sobě není projekt nijak neobvyklý: podle bankovních expertů je prý běžné vyčlenit z banky špatně dobytné pohledávky a prodat je tzv. inkasní jednotce. Ta se jich pak snaží co nejvíce získat zpět. V případě KBP ovšem došlo ke zcela netypickému jevu - inkasní jednotkou se stala dceřiná společnost banky. Mezi Kreditaktivem a mateřskou organizací byla navíc uzavřena pro KBP velmi nevýhodná opční smlouva o tom, že banka bude povinna odkoupit za určitou dobu akcie Kreditaktivu zpět. Firmy napojené na Motoinvest pak obchodovaly mezi sebou s akciemi Kreditaktivu ve velice mizivých obratech, a tím se jim dařilo udržovat jejich cenu na kapitálovém trhu uměle a neúměrně vysoko. Proto se dnes zainteresovaní odborníci netají podezřením, že akce měla za cíl oklamat auditora a získat čas. Uměle vyšroubovaná cena akcií Kreditaktivu totiž snižovala celkové ztráty KBP. Přestože celá záležitost je pro stručný popis příliš složitá, podstatné jsou dvě věci: podle našich informací prodělala KBP díky smlouvám s Kreditaktivem nejméně miliardu korun a zmatení auditorů navíc vedlo k tomu, že pravdivá výše ztrát v bance se projevila daleko později.

Akce fondy

Druhým významným počinem Kreditní banky se stala AKCE FONDY, která později pokračovala známou „třetí vlnou kuponové privatizace“ a ovládnutím Agrobanky Motoinvestem. V létě roku 1995 začaly firmy napojené na Motoinvest skupovat akcie malých investičních fondů a později i fondů spravovaných velkými kamennými bankami (předmětem útoku se staly fondy KB, ČSOB, pojišťovny i Živnobanky). Celá akce se zrodila v hlavách Pavla Tykače a šéfa představenstva KBP Jiřího Novotného a akcie pro Motoinvest nakupovala právě Kreditní banka. Podle našich informací byla AKCE FONDY po čistě účetní stránce mírně zisková, nicméně banku přesto poškodila. Znepřátelila jí totiž velké kamenné soupeře, které se pokusila připravit o kontrolu nad investičními fondy. Pro malý finanční ústav, který je závislý na zdrojích z mezibankovního trhu, takové chování znamenalo smrtelnou ránu. Poznala to i KBP, když jí velké banky na dlouhou dobu uzavřely nebo přiškrtily kohouty.Záhadná je zde role Jiřího Novotného. Ten sice v Kreditní zastupoval pojišťovnu, akce fondy ale ostře zaútočila i na fondy spravované touto organizací. Není proto divu, že mezi ČP a Motoinvestem začala válka. Výsledkem bylo, že Tykačovi lidé museli pro akci fondy použít a vlastnicky ovládnout jinou banku. Tou se nakonec stala Plzeňské banka, a. s., kterou si většina občanů může spojit s pruhovanými dopisy, jež nacházela ve schránce během tzv. III. vlny. Kolem roku 1995 byl Novotný z KBP odvolán a odešel i z pojišťovny.

Co je třeba zodpovědět

V případě Kreditní banky zůstává ještě mnoho otázek nejasných. Například pojišťovna letos v lednu neprodala Kreditní banku americké firmě General Electric, která o ni projevila eminentní zájem. Místo toho raději dál navyšovala základní jmění a uložila si v bance další dvě a půl miliardy korun vlastních zdrojů. Proč odmítají její představitelé komentovat.Stát - pokud žádá pomoc po daňových poplatnících - by pak měl uspokojivě vysvětlit, proč auditorské firmy teprve začátkem letošního roku začaly odhadovat ztrátu v KBP na 5 miliard a proč během pár měsíců zvýšily svůj odhad na 12 miliard. Vysvětlit to lze snad také tím, že se během letošního roku drasticky zhoršila platební disciplína těch, kterým banka poskytla úvěr, a pojišťovna musí vysvětlit, co dělala proto, aby se tak nestalo. Zatím tak nečiní. Předseda FNM Roman Češka, který je na dovolené, by měl odpovědět na otázku, proč si jeho instituce ponechala v KBP 400 milionů, a ministr Kočárník by měl ozřejmit, proč si svých 300 milionů včas nestáhli celníci. Až se totiž dozvíme, jakým podílem se přesně mají daňoví poplatníci podílet na nákladech spojených s likvidací banky, budeme si muset k této dosud neznámé částce přičíst uvedených 700 milionů.V posledních měsících však šlo ještě o něco jiného než jen o záchranu KBP. Investiční a Poštovní bance a především společnosti PPF byly nabídnuty další akcie pojišťovny a ovládnutí jejího představenstva pod podmínkou, že zabezpečí další likviditu a životaschopnost Kreditní banky. Ne všichni zástupci státu ovšem sledovali totéž. Zástupce FNM v představenstvu pojišťovny se vždy postavil na stranu soukromé společnosti PPF, která má navíc plnou podporu ministerstva financí. A tak se nakonec IPB rozhodla stáhnout ze hry a prodat své podíly v pojišťovně do rukou PPF. Kreditní banka zachráněna nebyla, ale za to se pojišťovna dostala pod plnou kontrolu soukromé společnosti, o níž se ví prakticky pouze to, že podniká v Rusku a udržuje úzké styky s vedením ODS.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].