Proč nedůvěřovat umění

Divák si před obrazem často klade otázky: Co představuje tento obraz? Co znamená to či ono na obraze? Tyto otázky vyjadřují nedůvěru dílu. Odpověď pak často hledá (to si již byl nasadil brýle) v katalogu (jde-li o vážnějšího zájemce o umění) nebo v popisu vedle obrazu (jde-li o svátečního obdivovatele umění). Takové otázky znamenají asi tolik: divák, stojící ve středu světa, hledá místo, kam umístit obraz. Výsledkem je buď libost - ano, to co je na obraze, odpovídá mé zkušenosti, má to v mém světě místo, např. židle na obraze vypadá stejně, jak já vidím židli ve své kuchyni, ano, takovou hrušku denně pojídám -, nebo známky nelibosti - divák hudruje, obraz se mu nelíbí: pryč s ním, v mém světě nemá co dělat, ne, to není židle v mé kuchyni, ta vypadá přece zcela jinak, navíc není na svém místě, slunce nezapadá jako v televizi, hruška není stejná jako na reklamě na cigarety.

Okno do světa

Divákova nedůvěra vůči obrazu je oprávněná. Není jednoduché (a obecně vzato vůbec možné) rozpoznat, zda umělec, vědomě či nevědomě, lže, zda vidí dobře, anebo zda vůbec něco vidí. Ptáme-li se, co představuje tento obraz, nevyhlížíme do světa, kontrolujeme obraz. Pohlížíme-li na umění, jsme v každém případě ve vzácné situaci - jsme středem světa. Můžeme umění věřit, nevěřit, snažit se je pochopit, tedy mu nedůvěřovat. Uvěříme obrazu často tehdy, je-li nám z něj něco důvěrně známé. Tak se pro nás stává příjemnou, ale dále již jen zbytečnou dekorací.Divák hovící si…