Pozor na optimistické scénáře

Jen chvíli poté, co minulý čtvrtek jedenašedesát sociálních demokratů opustilo sněmovnu, aby tak umožnili novému koaličnímu kabinetu Václava Klause získat důvěru, pozval Miloš Zeman staronovou vládu na slavnostní oběd. Atmosféra v jídelně prý byla vcelku uvolněná a oba předsedové dokonce po přípitku žertovali na téma společné likvidace menších politických stran. Přesto má ale nová vláda důvodů k optimismu žalostně málo: ve srovnání s tím, co bude muset absolvovat na podzim, byla právě skončená parlamentní diskuse nad programovým prohlášením více méně neškodnou a předem rozhodnutou exhibicí.

Prokletí republikáni

S výjimkou prezidentova projevu, jenž nebývale jednoznačně podpořil Klausovu vládu apelem na sociální demokraty, aby umožnili její existenci, se žádná větší politická senzace minulý týden ve sněmovně nekonala. Už před zahájením schůze bylo totiž jasné, že ČSSD, chycená do pasti současného rozložení parlamentních sil a svých nesplněných ultimát, nemá příliš velký manévrovací prostor. Pokusit se otevřeně „potopit“ vládu znamenalo riskovat potenciální rozkol ve vlastních řadách (není tajemstvím, že v klubu ČSSD je skupina smířlivě naladěných poslanců) a současně se stát viníkem počínající vnitropolitické krize. Když navíc začalo být jasné, že takový postup by popudil i prezidenta, bylo rozhodnuto. Ve hře byl už jen způsob, jakým Lidový dům projeví míru své tolerance. Stačilo například nechat sněmovnu před hlasováním opustit pouhétři sociální demokraty, a škodolibě čekat, až si ODS z Atlanty povolá svého uraženého exministra Vladimíra Budinského. Nakonec se však v ČSSD, zřejmě vlivem narůstající nervozity vedení, prosadil názor, že jednota klubu je momentálně důležitější než šance natáhnout protivníka na skřipec, a sociální demokraté sněmovnu opustili jako jeden muž.Miloš Zeman po hlasování jako jeden z důvodů, proč se jeho strana rozhodla tolerovat Klausův kabinet, uvedl, že se tak stalo „díky“ vystupování Sládkových republikánů. Ti skutečně změnili třídenní jednání parlamentu v místy otřesnou a místy legrační přehlídku politického suterénu. Náhlá potřeba Lidového domu dovolávat se solidarity demokratických stran má však háček. Republikáni totiž neudělali nic víc, než na co jsou zvyklí: tak jako už několikrát využili parlamentní půdy k šíření lží, urážek, pomluv a rasistických útoků. Chovali se tedy stejně jako před měsícem, kdy ČSSD ve jménu demokracie prosazovala jejich poměrné zastoupení ve vedení parlamentních výborů. Důvody, proč náhle změnila stanovisko, jsou přitom až nepříjemně průhledné. Prvním je, že republikáni znemožnili přijetí sociálnědemokratického návrhu na parlamentní usnesení, které by vládě zakázalo vrátit katolické církvi část lesů. Druhým a jistě podstatnějším důvodem byl však fakt, že tentokrát nebyly terčem Sládkových urážek jen koaliční strany, ale i ČSSD, respektive její poslanec Pavel Dostál, kterého Sládek během nedávné televizní diskuse inzultoval rasistickými poznámkami.

Podzim rozhodne

Optimismus některých koaličních poslanců, kteří si průběh hlasování o důvěře vládě vykládají jako důkaz toho, že opozice není schopna postupovat jednotně, je tedy přehnaný. Jistě, momentálně si lze jen těžko představit, že se sociální demokraté, komunisté a sládkovci shodnou na prosazení některého ze svých návrhů - například na podobě státního rozpočtu nebo zásadní revizi sociálního systému. To však neznamená, že spolu nemohou uzavírat momentální účelová, a dokonce předem nedomluvená spojenectví, pokud jde o sabotování činnosti vlády. (Důkaz poskytla opozice už minulý pátek, kdy o pouhý jeden hlas neprošel další pokus o zablokování církevních restitucí.) V případě sociální demokracie pak navíc nikdo nemůže vyloučit, že tato strana po parlamentních prázdninách, až nynější vášně trochu opadnou, znovu neopráší svoji myšlenku, že „skutečná demokracie znamená i spolupráci s extremisty“.Potvrzení staronové Klausovy vlády je tedy v tuto chvíli spíše než krokem k vnitropolitické stabilitě pozitivním signálem pro zahraničí. I její případný brzký pád a vypsání předčasných voleb jsou totiž nepoměrně menším zlem než neschopnost vytvořit vůbec nějakou vládu. Na místě je proto opatrný optimismus, a především pevné nervy před podzimním zahájením politické sezony.