Když se počátkem 60. let stal Hermann Hesse (1877–1962) jedním z nejčtenějších autorů na amerických univerzitách, byli literární znalci zaskočeni. Věděli sice o jeho jazykovém mistrovství, imaginaci a nekonvenčním myšlení, nicméně náhlý zájem o dílo pozdně měšťanského klasika zarážel - vždyť o přízeň mládeže, považované v této výjimečné dekádě za hybatele dějin, se ucházely legie intelektuálů. Co dráždivého vyčetli studenti z rozvážných a pečlivě propracovaných vět celkem zdrženlivého a trochu archaického romantika? Jistě je přitahoval Hesseho zájem o východní náboženskou zkušenost a změněné stavy vědomí, ale o podobných věcech psal v té době kdekdo, a často „čtivěji“ - sotva můžeme předpokládat, že k vrcholné popularitě vede vytříbený styl. Hesse jím ovšem vyjadřoval něco vzácného: hlubokou, životně opravdovou duchovní zkušenost. K roli literáta si přibral i poslání jakéhosi misionáře duchovních alternativ. Svědčí o tom i jeho vrcholné dílo Hra se skleněnými perlami, jejíž první české vydání v překladu Vratislava Slezáka přineslo nakladatelství Volvox Globator.
Zrození Řádu
V úvodu vypravěč jako dějepisec hodnotí 20. století, které je už dávnou minulostí. Tehdy v hrůzných válkách a společenských zmatcích vyvrcholila civilizační krize. Nezávislý rozum se osvobodil z poručníkování církve a státu, avšak tato svoboda vedla k přebujení samolibého individualismu a tím i k zpochybnění nadčasových hodnot. S odstupem staletí se mu jako nejvlastnější literární výraz dvacátého století jeví fejeton, jehož autoři těkali po světě a dějinách, aniž by cokoli postihli hlouběji a systematičtěji. Průmysl medií jejich „nicotné zajímavůstky“ chrlil v nepřeberném množství. Nezávaznost, zlomkovitost a samoúčelnost pronikly i do umění a vědy. Duchovní úpadek fejetonového věku byl překonán úsilím nepatrných kroužků asketicky vzdorujících poživačnému pragmatismu. Hnutí, jež se časem stalo „východiskem nové sebekázně a důstojnosti ducha“, mělo dvě ohniska: semináře estetiky hudby a Bratrstvo poutníků do země východní, které hudbu prakticky provozovalo. K hudebníkům se záhy přidali matematici. Z mnemotechnické pomůcky, nahrazující písmena, číslice, noty a jiné znaky skleněnými perlami, povstala Hra, jež se měla stát hlavním prostředkem duchovní obnovy. Po muzikologii a matematice se Hry zmocnily další vědy, z nichž každá si vytvořila zvláštní herní jazyk - systém zkratek, vzorců a kombinačních možností. Postupně tak vznikla přísná a náročná metodika, jakýsi univerzální klíč k veškerému poznání. To však nebylo využíváno k vytváření nových hodnot, ale jen k novým a stále půvabnějším herním variacím.Z praktického hlediska byla Hra dokonale zbytečná, sloužila pouze niterné kultivaci hráčů, v jejichž duchovních cvičeních se racionalistická východiska smířlivě pojila s kontemplativní mystikou. Z hráčů se posléze ustavil Řád, který měl elitní školství, bohaté archivy, členitou hierarchii a celosvětový vliv.
Kulturní poklad
Dílo, psané v době nástupu a největších úspěchů nacismu (1930–1942), je obsáhlou inventarizací hodnot humanistické kultury. Generace, k níž autor náležel (T. Mann, Rilke, K. Kraus), uzavírala epochu klasického měšťanství a těsně předcházela generacím expresionistů a dalších modernistů, spjatých se společenským rozvratem. Zálibou ve složitosti a vzdělaneckém líčení podivuhodných cest lidského ducha mohou tito „premodernisté“ připomínat dnešní postmodernisty, avšak smysl jejich snah byl jiný - místo krámků s překotně nakupenými suvenýry budovali labyrinty, do nichž ukrývali pečlivě uspořádané a popsané poklady, tušíce nadcházející věk barbarství a katastrof.Hermann Hesse pocházel z pietistické rodiny misionářů (prarodiče a matka dlouho působili v Indii) a sám měl studovat teologii. Celý jeho život předznamenala chlapecká vzpoura - opustil seminář a stal se knihkupeckým učněm. Útěk ze spořádaných poměrů k nezodpovědným radostem tuláctví patří k hlavním motivům jeho knih, které jsou především osobní výpovědí. Dalším motivem je výchova a zrání osobnosti. Proti systémovému evropskému školství, produkujícímu intelektuální prefabrikáty, staví samouk Hesse orientální model mistra a žáka, v němž je žák pěstěn jako celistvá bytost, nikoli jen jako nosič informací a dovedností.V některých prózách je dialog dvou jedinců nahrazen vnitřním „dialogem“ jediné postavy, zdvojující se v jakémsi schizofrenickém rozštěpení. Hesseho zájem o mezní oblasti vědomí zahrnoval i šílenství, jehož dotek sám poznal. Po vypuknutí první světové války a vážném psychickém onemocnění manželky prošel hlubokou duševní krizí s častými depresemi. Tehdy se dostal do kontaktu s psychoanalýzou a učením Carla Gustava Junga, zejména s jeho pojetím individuace, tj. vytváření jedinečné a celistvé lidské osobnosti, která je v nevědomém kontaktu s veškerou zkušeností lidstva.
Napínavé tříbení
Na rozdíl od Junga, který se ve svém bádání nořil hlavně do zkušeností předdějinných, byla Hessemu substrátem individuace kultura. Hra se skleněnými perlami, provozovaná elitou zasvěcenců, je vlastně rituálem upravujícím způsob zacházení s kulturním odkazem. V úpadkovém věku fejetonů neplatila žádná pravidla duchovní činnosti. Hru dělá hrou právě to, že má pravidla, a hierarchie proto svědomitě dbala na jejich dodržování.Podstatnou část knihy tvoří fiktivní životopis Josefa Knechta, který jistý čas působil v čele hierarchie. Už jeho jméno odkazuje na nejklasičtější německý „bildungsroman“ - Goetheho dílo o učednických a tovaryšských letech Viléma Meistera. V německých výchovných románech bývá tím nejnapínavějším myšlenkové tříbení a vzdělávání: Knecht, který zřejmě nepoznal rodinu, byl od útlého mládí zušlechťován poslechem i provozováním té nejvážnější hudby. Úspěšně prochází řádovým školstvím, až se dostává do samého střediska Hry. Před čtenářem vyvstává obraz jasné a ukázněné osobnosti, která do složité, ale vzácně vyvážené struktury svého nitra nasává nejrůznější intelektuální podněty od exaktně matematických po mysticky iracionální, aby je zúročila v hráčském mistrovství.K Hesseho tvůrčí metodě patří niterná identifikace s hrdinou. Spisovatel se do svých postav vciťuje, jako by opravdu žily. Vstupuje s nimi do příběhu a prochází jeho prostředím, aby ohledával a zpřesňoval nejasné obrysy, aby zkoumal rozsah možností každého nápadu. Psaní je experiment, v němž je únosnost idejí ověřována sněním. Řada Hesseho próz, jejichž umělecká působivost je nesporná, končí podivnou bezradností. Výchozí ideje prostě před autorovým důkladným a důsledným sněním neobstály.
Uvnitř Zámku
Něco podobného se asi stalo i u Hry se skleněnými perlami. Knecht je pověřen důležitými úkoly, které díky šarmu a rozvaze mistrovsky zvládá. Ačkoli sám touží věnovat se pouze umění Hry, je stále víc zaneprázdněn úředními povinnostmi. Při sledování jeho vzestupu pronikáme hlouběji i do povahy Řádu. Ten je sice vypravěčem nadále adorován, ale ve čtenáři roste nedůvěra. Péče o druhé se začíná jevit jako špiclování, vytříbená kultivovanost jako namyšlené nadřazování estetična realitě, pěstění talentů jako protekční kádrování. Skoro se zdá, že se ocitáme uvnitř Zámku, který zvenčí popsal Kafka. I Knecht si nakonec položí otázku, zda ušlechtile neužitečné pohrávání s perlami není jen bezohledným parazitováním na společnosti. V závěru svého příběhu Hru opouští, aby se stal misionářem řádové kultivovanosti v profánním světě. Po radostném akordu tuláckého osvobození umírá v ledovém jezeře, kam následuje svého nového, světsky sportovního žáka. Vyznění je opět rozpačité.Po rozsáhlém životopisu Josefa Knechta následují tři kratší životopisné povídky: o pravěkém šamanovi, o dvou křesťanských poustevnících, o prozření indického prince. Všechny trochu souvisejí s životopisem prvním (šaman se dokonce jmenuje Knecht), ale podrobnou analýzu nahrazují jasnou a úspornou básnickou vizí.Představa Řádu vychází z odvěkého snu intelektuálů o vlivné duchovní pospolitosti, která by vskrytu dbala na správný chod světa. Řád si autor vysnil v neřádné době, aby se pokusil najít cestu k její obrodě. Zajímavější je Hesseho vize Hry. Leccos vskutku naznačuje, že „fejetonový věk“ vyhraněného individualismu končí: davy jsou strhávány vírem mediálního třeštění stále hlouběji do umělé reality, v níž se individuální vědomí ztrácí, a ti, kteří se strhnout nedají, často hledají novou duchovní přísnost v askezi, anonymitě a kontemplaci.
Autor je kritik a publicista.
Hermann Hesse: Hra se skleněnými perlami
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].