Angažovaný občan Lou Reed

Již počtvrté do Prahy přijíždí newyorský rockový básník, někdejší „kmotr punku“ Lou Reed (1944). Ve středu 17. července vystoupí v Kongresovém centru se svou novou skupinou na podporu v únoru vydané desky Set the Twilight Reeling. V Reedově tvorbě byla vždy vedle až cynické tvrdosti přítomna i křehkost a citlivost básníka, který našel svůj způsob vyjádření v rockových písních. Tato Reedova druhá, romantická tvář právě na posledním albu převládá. Po společensky angažované palbě slov v albu New York (1989) a ponuré suitě o smrtelnosti Magic and Loss (1992) přichází s materiálem, jenž je sice typicky napjatý a nervní, avšak přes svou velmi osobní, konfesijní atmosféru místy i zvláštním způsobem vtipný. Dalo by se říci, že jde zřejmě o definitivní umělcovo „sbohem“ po desetiletí pěstovanému postoji tvrdého chlapíka.

Já jsem přestal

Od svých počátků s Velvet Underground (1965) Lou Reed popisoval scenérie rozpadu a městské mizerie. Především na svých prvních sólových albech nevynechal snad jediný projev excesu v lidském chování. Časy se mění a Reed s nimi. „Procházka sexuální divočinou“ přestala už působit jako provokace, hozená do tváře středních vrstev. V éře AIDS a masového rozšíření drog se lze jen těžko oddávat romantizujícímu existencionalismu drogami a sexem nasáklých příběhů z písní, jako jsou legendární Heroin či I'am Waiting for My Man. S přibývajícími roky rovněž pozbyla na přesvědčivosti Reedova stylizace jako „věčného punkera“. První náznaky změny jeho postojů přišly v polovině 80. let v souvislosti s oživením zájmu rockových hvězd o veřejnou problematiku. V roce 1985 se Reed zúčastnil antiapartheidových projektů Sun City a Farm Aid, organizovaných Williem Nelsonem a Bobem Dylanem. Vzápětí vychází jeho album Mistrial (1986), obsahující mimo jiné skladbu Video Violence, kde si Reed všímá, byť trochu mentorsky, sexu a násilí v televizi a jejich kořenů v lidských instinktech. Na Sun City se seznámil se zpěvákem Bonem z irské skupiny U2, který ho přiměl k účasti na turné Amnesty International Conspiracy of Hope (1986), kde vystupoval například spolu se Stingem. Z podnětu Nancy Reaganové(!) vysílala stanice MTV kampaň Rock Against Drugs, v níž se Reed prezentoval klipem „Já jsem přestal, ty bys neměl začínat“.

Starostlivý Newyorčan

Tato angažovanost vyvrcholila albem New York (1986), jež obsahuje čtrnáct písní dosti odlišných od všeho, co kdy Reed napsal. Na milovaný New York pohlíží jako na mikrokosmos celých USA. Tématem je korupce, vnitřní zadluženost, drogy, AIDS, ekologie, Indiáni, vietnamští veteráni, a dokonce i poslední tabu amerického politického života - problém sociálních tříd. Reedovu městu dominuje Socha pokrytectví (Give me your tired, your poor / I'll piss on them…), ale jsou tu i skladby, které lze považovat ze skoro nejpoetičtější, které kdy napsal. Autorovi zde ovšem nelze připisovat nějakou ortodoxní, levicovou orientaci. Spíše šlo o jakési liberální osvícení či - jak se v Americe říká - liberální syndrom z Park Avenue. Reed ostatně svůj postoj sám vtipně shrnul v písni Beginning of a Great Adventure, ironické fantazii, v níž zpívá: „Pokusil bych se být progresivní, jak by to jenom šlo, / nesmělo by to ale být příliš namáhavé.“ Pro MTV Reed řekl, že album není protestem, spíše naléhavou výzvou. Nepřiznaným motivem celého alba a příčinou Reedovy „politizace“ byla nejspíš snaha přijít na to, jak nejlépe vyhovět požadavkům, jež politické imperativy kladou na materiálně dobře zajištěného avantgardního umělce středního věku. Takové hledání samozřejmě není vždy zcela přesvědčivé. Třeba když se snaží vzbuzovat soucit s někým, koho osobně právě často nepotkává. Třeba s oněmi chudáky v písni a klipu Dirty Blvd, pojednávající o hotelích pro lidi na podpoře. K této tematice se Reed dle vlastních slov dostal přes společnou benefici s Paulem Simonem v Madison Square Garden, z jejíhož výtěžku pak byla zakoupena sanitka, která tyto hotely objížděla. Někdy je zase příliš očividné, že o některých svých postavách Reed neví o moc víc než běžný čtenář novin. Reed se toho na albu pokouší zachytit tolik, že se někdy neubrání přílišnému generalizování. Ostatně - slyšel kdy někdo, že by se Newyorčan staral o situaci ve zbytku Unie?Reed sám bydlí v Jersey, a lze mu proto nejvíc věřit, když ve skladbě Hold On uzavírá katalog pouličních hrůz slovy: „Jde o budoucnost New Yorku, nikoliv moji.“ Na písních jako Sick of You nebo Good Eventing, Mr. Waldheim je asi nejvíce patrné, jak záludné je ulpět na určitém historickém momentu. Dnes tyto reálie totiž už jen asi málokoho zajímají. Druhá skladba byla míněna jako politická lekce tehdejšímu černošskému prezidentskému kandidátu Jesse Jacksonovi, jemuž Reed vyčítal, že se přiblížil postojům ultrapravicového černošského předáka Louise Farrakhana.

Náš muž z Conney Island

V euforických časech po listopadu '89 přijel Reed v dubnu 1990 udělat interview s prezidentem Havlem pro časopis Rolling Stone. Reed sice kdysi studoval žurnalistiku na Syracuse University, ale jak sám řekl, nechal toho, když místo utváření vlastních názorů musel studovat metodu trojúhelníkového odstavce. V rozhovoru pro International Herald Tribune (16. 5. 1990) živě popisoval atmosféru, která na Hradě tehdy panovala, a zasvěceně používal přirovnání z Franze Kafky a Švejka. Skutečně, jako by Reed měl o naší zemi jisté, byť ne zcela zaručené znalosti: na albu Songs for Drella (1990), které spolu s Johnem Calem věnovali vzpomínce na Andy Warhola, v písni Open House zpívali o „ryze československém“ zvyku zvát si přátele domů na čaj(!). Při své letošní únorové návštěvě Prahy Lou Reed vzpomínal na to, jak mu prezident Havel věnoval samizdatem vydanou knihu přeložených textů Velvet Underground a jak na něj největší dojem udělala Havlova slova, že ve své době bylo pouhé vlastnictví této knihy poukázkou do vězení. Reed to pak opakoval i pro časopis Rolling Stone.

Hej, motherfucker!

Loni si Lou Reed zahrál samorostlého brooklynského filozofa v Asterově filmu Blue in the face. Napsal jímavý a rozsáhlý nekrolog za zesnulého basistu Velvet Undergroud Sterlinga Morrisona, který pod názvem Sametový válečník otiskl deník New York Times. Časopis Rolling Stone nedávno uveřejnil fotografii, jak spolu s Laurií Andersonovou přicházejí na veřejné čtení Rushdieho v newyorské Public Library, kde ho z bezpečnostních důvodů stráž prohledává detektorem. Naopak se odmítl podílet na realizaci filmu I Shot Andy Warhol o pomatené Valerii Solanasové, která svého času postřelila Andyho Warhola. V polovině letošního června měla v hamburském divadle Thalia premiéru inscenace slavného režiséra Roberta Wilsona Time Rocker, inspirovaná Wellsovým románem Stroj času. Lou Reed k ní složil scénickou hudbu.Reed v únoru v Praze prohlásil, že se zase až tak do politiky nemíchá. Jako liberálního umělce ho však popuzují stále četnější pokusy amerických konzervativních kruhů omezovat v umění svobodu výrazu. Na svém posledním albu Set the Twilight reeling má jako komickou vložku a současně pádné vyjádření svého názoru k dané problematice zařazenu skladbu Sex With Your Parents (Motherfucker) Part II, ironicky nahranou loni 4. července (státní svátek USA). Sžíravě zde komentuje útoky republikánského prezidentského kandidáta Roberta Dola na Hollywood s jeho údajně nemorálními filmy: „Senátore, je pravda, že jste měl ilegální kongres se svojí matkou? / Senátore, ilegální kongres v zastoupení. / Je to malér, ať již tomu říkáte jakkoliv. / Senátoři, jenom pulírujte lejno. / Tady v Big City máme jméno. / Pro takové, co si svou drahou máti berou do postele / a dělají si posměch z našich svobod. / Aniž by dokonce použili kondom, / aniž by dokonce řekli ,Ne'. / Panebože, máme jméno pro takové / a to zní - hej, motherfucker!“ Snad nikdo v dějinách rock'n'rollu, dosud nedokázal vyslovit slovo „motherfucker“ s větším opovržením a sarkasmem jako právě Lou Reed v této nahrávce.

Autor je hudební publicista.