0:00
0:00
1. 7. 19966 minut

Co je to národní fotbal

Ještě než začalo mistrovství Evropy v kopané EURO '96, byla evropská veřejnost zaplavována obavami: nestanou se hlavními aktéry šampionátu spíše chuligáni, či dokonce pomazané hlavy nejvyšších představitelů zemí Evropské unie, které se jako by náhodou sešly ke své vrcholné schůzce v italské Florencii?

Astronaut

Ještě než začalo mistrovství Evropy v kopané EURO '96, byla evropská veřejnost zaplavována obavami: nestanou se hlavními aktéry šampionátu spíše chuligáni, či dokonce pomazané hlavy nejvyšších představitelů zemí Evropské unie, které se jako by náhodou sešly ke své vrcholné schůzce v italské Florencii? Některé komentáře šly kvůli očekávaným komplikacím s bojkotem britského hovězího ještě dále: neodnese si zálibu několika tisíců evropských pomatenců, hodujících po týdny zrovna v Anglii, celá evropská integrace? Průběh šampionátu však postavil všechny prognózy na hlavu.

Británie: silný muž na Atlantiku

↓ INZERCE

Na vrcholné schůzce Evropské unie sice Britové moc neuspěli, anglická fotbalová jedenáctka na domácí půdě však ano. Ke kladům patří především fotbal, jaký národní tým - do té doby značně podceňovaný pro svoji konzervativní jednoduchost - předváděl proti favorizovaným Holanďanům. Žádný pressing, jaký zkoušel John Major ve Florencii, ale tvůrčí hra s řadou převzatých evropských prvků: příkladem je dokonale prováděná kombinace až před soupeřovu bránu. Nebylo divu, že angličtí fanoušci po tomto zápasu propadli bezmeznému nadšení. Většina Evropy přitom Anglii tento úspěch přála. Bylo by tragické, kdyby se nad zemí, kterou stoupenci současné civilizace nadále vnímají jako svůj idol, stahoval mrak škodolibých žertů o slabém muži na Atlantiku.

Německo: neoslnivé, ale spolehlivé

Ve zcela jiné situaci bylo Německo, anglický rival číslo 1 a největší favorit celého mistrovství. V Německu se hraje od nepaměti houževnatý a mentálně značně odolný fotbal: na rozdíl od německých high-tech výrobků sice neoslňuje, ale je zhruba stejně spolehlivý. Na stylu německé hry i fandění je přitom vidět, že jedním z klíčových momentů poválečného sebeuvědomování Spolkové republiky byl zisk titulu na mistrovství světa 1954 v Bernu. Tehdy bylo Německo poprvé od válečné tragédie opět bráno vážně na mezinárodním poli. Snad proto si oslavy fotbalových triumfů v Německu uchovaly až dodnes příchuť nesnesitelné serióznosti.Běda však, když německý tým prohraje s nějakou zemí, která je tak málo high-tech, jako bylo Bulharsko při vyřazení na mistrovství světa 1994 ve Spojených státech. Psychologické návraty před rok 1954 ovšem i v těchto případech - díky německé schopnosti rozanalyzovat veškeré jevy až do naprostého nesmyslu - trvají jen velmi krátce.Pro všechny případy vyrukoval konzervativní list Frankfurter Allgemeine Zeitung už před šampionátem s teorií, že éra národních fotbalů je beztak pryč: „Takoví vyžírkové a iluzí zbavení hráči jako Köpke či Klinsmann, kteří již jako mladiství znají gáže, dlaňovky a reklamní smlouvy společného trhu, mění pracovní místa jako ponožky, ve dvaceti se stanou milionářskými světoběžníky, ve třiceti pak transnacionálními superhrdiny - to jsou ti ideální, typizovaní občané budoucí, studené Evropy.“

Chorvatsko: bojovníci z Balkánu

Co by však za takovou „studenou Evropu“ dali Bulhaři, Rumuni či Rusové! Především kvůli neschopnosti udržet kvalitní hráče v domácí soutěži a kvůli nedostatečnému hospodářskému zázemí mohou národní týmy těchto zemí podle zahraničních komentářů dosáhnout jen dílčích - ale nikdy velkých mezinárodních - úspěchů.Již citovaný frankfurtský deník dokonce uvedl, že „vyřazené země ortodoxního Východu jsou nikoliv náhodou ty, jež ani v dohledné době nebudou připuštěny do Evropské unie“. Jiní víceméně fotbaloví trpaslíci jako Česko a Chorvatsko prý dokázali svou hrou v základních skupinách alespoň naplnit „morální kritéria Maastrichtu“. Společný postup Česka a Německa ze „skupiny smrti“ byl vykládán na pozadí snah o česko-německý smír: objevení společných zájmů - čtvrtfinále - přeneslo hory a mnozí čeští fanoušci vůbec poprvé v životě přáli úspěch německé jedenáctce v souboji s Itálií. Technicky vyspělejší Chorvati si ale vysloužili daleko rozporuplnější, ne-li přímo negativní hodnocení.Není tomu tak dávno, kdy se německý tisk při posuzování války na Balkáně unisono stavěl na stranu chorvatských politiků, a to i v době, kdy se již vědělo o oživování ustašovských tradic na všech úrovních. Zásadněji začal tento trend vadit paradoxně až před zahájením čtvrtfinále Německo-Chorvatsko. Najednou byli Chorvati pro všechny komentátory především „bojovníci“. A aby nebylo pochyb, o čem je řeč, zazněly i takové charakteristiky, že Chorvati dnes jako vlastně už jediní zarytě a přehnaně propadají starému fotbalovému šovinismu, aby tak kompenzovali veškerou válečnou potupu.

Itálie: elegance bez úspěchu

Co se týče Itálie, je pravda, že nejelegantnější fotbalisté Evropy předváděli po většinu času svého účinkování v Anglii i elegantní fotbal, což byla donedávna spíše výjimka. Italské fotbalové náboženství si však během minulých turnajů vyžádalo již mnoho obětí z řad soupeřů, a proto můžeme v letošním neúspěchu squadry azzury vidět jistou, byť hodně opožděnou spravedlnost.Fakt, že se nad taktikou trenéra Arriga Sacciho ze své cely rozčiloval i největší mafiánský boss Apeninského poloostrova Toto Riina, lze považovat za jistý ozvuk starého folkloru z dob, kdy fotbal býval pro Italy vyjma kostelů vším. Sacciho svěřenci však i přes veškeré zklamání nestáli obávaným tifosi ani za pár shnilých rajčat.

Buďme rádi, že jsme se dožili

Že by EURO '96 přece jen předběhlo evropskou hospodářskou a bezpečnostní integraci a dotlačilo mimo pořadí starý kontinent k prvnímu z hrnců evropského nadnárodního guláše? Je vůbec co slavit?Jisté je tolik: i přes mediální spektakulárnost dosavadních vrcholných schůzek Evropské unie přitáhne i ten nejnudnější zápas šampionátu podstatně větší pozornost občanů. V opačném případě by musela zešílet buď Evropa anebo Evropané. Ani při nejlepší vůli si nemůžeme představit, že by někdo věnoval protokolární záležitosti typu evropského summitu takové vyznání, jaké věnoval fotbalu Hanns Joachim Friedrichs, loni zesnulá hvězda německé televizní žurnalistiky. Friedrichs si na smrtelném loži posteskl: „Přece jen to uvnitř trochu píchne, když se podívám na televizní program - 6. dubna je tohle, 6. června zase ono, 12. srpna zase něco jiného a v roce 1996 je mistrovství Evropy ve fotbale. To už neuvidím.“ Útěcha pro všechny „evropany“, „neevropany“, euroskeptiky i eurooptimisty proto může znít: buďme rádi, že jsme se dožili.

Autor je básník a publicista.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].