Dalo by se říci, že Vídeň za svou slávu kulturního mýtu tohoto století vděčí osobnostem, které ji nenáviděly. „Je nespravedlivé obviňovat Vídeň pouze z jejích vad, neboť odsouzení si zaslouží i její kladné stránky,“ zní jeden z aforismů jednoho z největších moderních satiriků Karla Krause, a z podobných invektiv lze sestavit celou antologii. Turistická představa Vídně s dorty u Sachera a Demmela, s dvorní školou lipicánů nebo párkem, pivem a Straussovým valčíkem v Prátru pozoruhodně kontrastuje s obrazem Vídně, jak ho vytvořila vrcholná próza, poezie i výtvarné umění. Tam se setkáváme s vizí zcela protichůdnou: je to „místo živoucí hniloby, vtěleného zla a chladu“ (Georg Trakl), je to „pokusná laboratoř zániku“ (znovu K. Kraus). Vídeň je i v dobách, v nichž bude později hledán zlatý věk středoevropské kultury (tedy první desetiletí století), vnímána jako povrchní, k šílenství průměrné provinční město, kde je všechno zařízeno tak, aby cokoli, co vyční nad průměr, bylo rychle zlomeno a zadupáno. Sigmund Freud například prohlásil, že se za celý svůj život ve Vídni nesetkal s jedinou novou myšlenkou. A to byl současníkem takových Vídeňáků, jako Robert Musil, Hermann Broch, Ludwig Wittgenstein, Karl Kraus, Adolf Loos, Gustav Mahler…
Posmrtný exil
Tato vypjatá kritičnost elit, která má blízko až k nihilistické sveřeposti, zdaleka nevyprchala se zánikem c. k. monarchie. Naopak, k vysmívanému eráru se přidala především nevyhojená traumata způsobená…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
