Vláda jako řemen

Za jeden z pilířů české polistopadové reformy se považují „naše demokratické tradice“, především ty z první republiky. Současné ústavní instituce kopírují Masarykovu republiku. Ve chvílích nouze proto můžeme žádat své otce o radu. Jak by si například poradili se současnou vládní krizí? Příkladů najdeme víc než dost. Československá republika volila mezi válkami celkem čtyřikrát a všechny volby způsobily úplně stejný pat, jaký prožíváme dnes. Koalice přišla o parlamentní většinu, nezískala ji ale ani opozice a tak se politici museli hodně snažit, aby našli nějaké kompromisní řešení. Vzpomínky na první republiku nás poučí nejen o tom, jaké cesty z krize objevili premiéři Tusar, Švehla, Udržal a nakonec Malypetr, můžeme se z nich dovědět i to, kam mohou pravidelné potíže s hledáním parlamentní většiny republiku zavést.

Předčasné volby

Podobnost dnešních poměrů s československou demokracií před sedmdesáti lety se nevyčerpává tím, že používáme stejný poměrný volební systém. Také voliči se chovají stejně: dnes volí extrémní strany pravidelně okolo dvaceti procent občanů, v klidných dobách první republiky dostávaly strany s programem likvidace státního zřízení (komunisté a němečtí nacionalisté) dohromady okolo patnácti procent hlasů. V obou případech to stačí, aby se nemohla bez velkých problémů sestavit stabilní vláda.Mezi válkami se stejně jako dnes mluvilo záhy po sečtení volebních lístků o nutnosti nových voleb, které by definitivně rozhodly, kdo má vládnout. První republice se podobáme i v tom, že podobné úvahy rychle odsouváme na okraj. Například při vládní krizi na jaře 1926 odmítali nové hlasování sociální demokraté, kteří stejně jako Zemanova strana dnes považovali takovou zábavu za příliš nákladnou (volby tehdy přišly na 60 milionů korun a tyto peníze se přece mohly použít pro chudé dělníky). Shodli se s nimi i lidovci, kteří zase nechtěli přijít o tři ministerská křesla, na něž v té době měli nárok. Každý politik také dobře věděl, že opakování voleb by přineslo nový pat a skutečné řešení by se jenom zdrželo. Když chtěli vládu vyvést z krize, museli přiložit ruku k dílu hned. Použili přitom všechny nástroje, o kterých se mluví na současné politické scéně.

Menšinová vláda jako zlý sen

Nejjednodušší způsob - vládnout bez většiny v parlamentu - vyzkoušel hned po prvních volbách v květnu 1920 sociální demokrat Vlastimil Tusar. Socialistickým stranám tehdy chyběly k většině tři procenta hlasů. Navíc se od svých českých soudruhů odvrátili sudetoněmečtí sociální demokraté, sdílející roztrpčení národnostních menšin proti státu, který bez jejich souhlasu vyhlásil novou ústavu. Tusar tedy přečetl vládní prohlášení před sněmovnou, kde mohl od 281 poslanců čekat pouze 138 hlasů. Zachránila ho bizarní náhoda. Protože Horthy v té době právě tvrdě pronásledoval maďarskou levici, několik maďarských sociálních demokratů ze Slovenska podpořilo na protest v pražském parlamentu „pokrokovou českou vládu“. Jindy zase Tusarovi pomáhala jeho dobrá pověst. Někteří moravští opoziční poslanci si ho vážili ještě z dob národnostního boje za Rakouska, a tak raději opouštěli v rozhodujících momentech sněmovnu, aby proti němu nemuseli hlasovat. Přesto nemohl sociálnědemokratický premiér ani pomyslet na své ohlášené hospodářské reformy (patřil mezi ně především rozsáhlý znárodňovací program) či vůbec na jakýkoli vážný politický krok. Vládu nakonec zlikvidovalo komunistické křídlo jeho vlastní strany: Tusar podal demisi, neboť už nemohl snést, že pozice jeho kabinetu závisí na dobré vůli dvaceti poslanců řízených „nikoli potřebami československého dělnictva, ale ruským diktátem“. Poučení z první menšinové vlády shrnul v knize „Budování státu“ Ferdinand Peroutka: „Zlý sen pronásledoval od té doby politiky. Nenastane jednou chvíle, kdy vůbec nebude většiny, kdy se organizační schopnosti národa rozplynou?“

První úřednická vláda: ve slabosti síla

Menšinová vláda tedy vládní krizi jenom prohloubila a politici museli vyzkoušet něco dalšího. Koncem září 1920 byl na Tusarův návrh jmenován moravský zemský prezident Jan Černý předsedou úřednické vlády. Parlament byl vyděšen několikaměsíčním chaosem i komunistickými hrozbami revolucí, a tak si neprůbojný úředník získal většinu poslanců stručným slibem, že vláda bude pracovat „věcně, nepřerušeně a spravedlivě“.Síla Černého vlády byla v její slabosti. Poslanci mohli ministry urážet, odmítat navrhované zákony - a úředníci se s pokrčením ramen zase stáhli do svých kanceláří. Svrhnout úřednickou vládu nebylo žádné hrdinství, a tak to žádný z významných politiků ani nezkoušel. Jediný pokus, který ovšem hrozil rozvrátit novou demokracii už definitivně, podnikl v listopadu 1920 nevýznamný poslanec Vilém Brodecký, vyslaný do parlamentu železničními odbory. Při projednávání rozpočtu na příští rok navrhl ministr financí Karel Engliš zvýšit platy státních zaměstnanců o celkovou částku 1,2 miliardy korun. Brodecký ale požadoval dvojnásobek. Poslanci měli z odborů strach, a tak Brodeckého návrh odhlasovali. Engliš nato prohlásil, že rozpočet nebude, a podal demisi. Odboráři měli naštěstí více rozumu než poslanci. Většina odborových organizací po Englišově demisi Brodeckého postup zamítla: „Počkáme, až bude stát moci,“ slíbili v peticích, které zaplavily parlament. Vláda byla zachráněna.Šok z rozpočtového selhání parlamentu donutil i politiky k netradičnímu postupu. Předseda agrární strany Antonín Švehla se domluvil se šéfy nejsilnějších, tzv. státotvorných stran, že budou všechny nové zákony s Černým projednávat ještě předtím, než půjdou do parlamentu. Tak vznikla slavná Pětka, která Československuvládla ze zákulisí až do voleb roku 1925. Kromě Švehly do ní patřil národní demokrat Alois Rašín, národní socialista Jiří Stříbrný, sešli se v ní i do té doby nesmiřitelní političtí protivníci, předseda lidovců Jan Šrámek a Tusarův žák a nástupce Rudolf Bechyně. Tyto strany daly dohromady 164 mandátů. S jejich podporou mohl Černý v prosinci 1920 s přehledem potlačit ozbrojené komunistické vzpoury na Kladně a v Oslavanech. Pětka byla často kritizována pro zákulisní způsob vládnutí, přesto pod Švehlovou taktovkou nastolila základní ctnosti tehdejší československé demokracie: umění dohodnout se za všech okolností, odvahu k nepopulárním rozhodnutím a trvalé přesvědčení o ceně mlčenlivosti. „Uprostřed zápasu zájmů, idejí a nálad zasahovat musí ruka pořadatelova, vedená velkým postřehem a silou železné vůle. Toť poslání Pětky,“ napsal v roce 1922 její nejvýřečnější člen, sociální demokrat Bechyně.

Druhá úřednická vláda: rvačky v parlamentu

Dobrý úředník Černý ustoupil v říjnu 1921, kdy se strany Pětky dohodly na sestavení regulérní vlády. Každá strana musela hodně ustupovat, nejvíc sociální demokraté. Bylo to však těsně poté, co se od nich odtrhla komunistická frakce, takže otřesený Bechyňův tým spolkl i spolupráci s nenáviděnými klerikály. Za odměnu ovšem mohli prosadit unikátní zákon o zdravotním a sociálním pojištění.Černého čas však přišel znovu po volbách v roce 1925. Strany Pětky v ní vinou porážky socialistických stran a národních demokratů ztratily parlamentní většinu. Doplnily ji sice dvanácti mandáty od živnostníků, pádu koalice to ale stejně nezabránilo. Už při sestavování vlády se pohádali lidovci se sociálními demokraty o ministerstvo školství.A sotva staronový premiér Švehla uklidnil rozvaděné partnery přídělem dvou ministerstev původně určených k likvidaci, vypukl spor o platy kněží: lidovci je chtěli zvýšit a sociální demokraté to označili za jasný důkaz „klerikální rozpínavosti a zrady“. To by snad ještě šlo uhasit, ale socialisté zároveň odmítli návrh agrárníků na vyšší zemědělská cla. Kabinet se potopil.Nastoupil Černý a za kulisami úřednické vlády převzala do rukou otěže opět Švehlova strana. Její vedení dohodlo účelovou koalici s klerikály a agrárníky všech národností, takže v červnu 1926 mohl premiér Černý předložit parlamentu zákon o platech kněží i o agrárních clech. Obě předlohy hladce prošly, i když sněmovna tehdy zažila asi nejhorší obstrukce ve svých dějinách. Aby zabránili přijetí nepopulárních zákonů, rozbíjeli rozzuření levičáci zařízení sněmovny, národní socialistka Zemínová trhala spisy na předsednickém pultě, její kolega Knejzlík málem vyrazil oko německému klerikálovi Hanckovi a německý komunista Kreibich zase zbil českého lidovce Noska. Rváče musela odtrhnout parlamentní stráž a pět největších násilníků parlament vydal trestnímu stíhání.

Menšinová vláda jako historická událost

Po červnových bitkách čekal deprimovaný parlament toužebně na Švehlův návrat z lázní. Vládl všeobecný názor, že zchaotizované politice může dát nějaký jasný směr jenom on. A skutečně: Švehlův výkon v roce 1926 by zasloužil čestné místo mezi příklady o úloze osobnosti v dějinách. Podařilo se mu totiž přemluvit ke vstupu do vlády německé agrárníky i klerikály a zároveň Kramářovy národní demokraty, kteří ještě na jaře prohlašovali: „Němci do vlády - my do revoluce!“ Přesto však četl vládní prohlášení parlamentu, v němž ho podporovalo 143 poslanců ze tří set.Švehla měl ale v kritických chvílích dobré nápady a situaci zachránil svým zřejmě nejlepším projevem ve sněmovně: „Věříme, že právě tak jako demokracie umožnila nám řešení sporů sociálních, tak také otevřela nám i cestu k řešení národního soužití,“ komentoval první česko-německou vládu. „Tento úkol vznešený a veliký vtiskuje dnešnímu okamžiku význam historický, a toto vědomí bude nás síliti ve všem našem smýšlení i konání.“ Vědomí historické přimělo ke vstřícnosti i některé poslance levice. Při hlasování o rozpočtu zase přemluvil ministerský předseda poslance Hlinkovy (udové strany. Loajalitu nevypočitatelných klerikálů si definitivně koupil v lednu dvěma ministerskými křesly.Ferdinand Peroutka tehdy v Přítomnosti poznamenal, že Švehlova vláda stojí na třech nalomených sloupech, totiž na podpoře národních demokratů, Němců a Hlinkovy strany. Přesto se občanská koalice z let 1926–29 ukázala nakonec nejstabilnější vládou první republiky. V neposlední řadě k tomu přispěl fakt, že jako jediná z meziválečných vlád měla konečně státotvornou opozici. Sociální demokraté nazývali třetí Švehlův kabinet koalicí hospodářského neštěstí nebo agrární hospodářskou diktaturou, ministerského předsedu ale nikdy nepřestali respektovat.

Dočasná vláda

O menšinových a úřednických kabinetech se říkalo, že jsou dočasné. Protože i Václav Klaus sestavuje vládu, o které se předpokládá, že nemusí dlouho přežít, stojí za to vysvětlit, co meziváleční politici a žurnalisté pod pojmem „dočasná vláda“ rozuměli.Dočasná vláda byla podle nich sice nepříjemnou, nicméně jedinou možnou obranou proti hrozícímu bezvládí. Byla slabší než běžný „parlamentní“ kabinet - v případě úřednických vlád proto, že musela respektovat kuloární dohody stran, které se ji rozhodly podporovat, v případě vlád menšinových zase pro nutnost pracně shánět opoziční hlasy pro každý zákon zvlášť. Nepředpokládalo se, že dočasné vlády přežijí víc než rok, a proto se žádný z poslanců nechtěl kompromitovat jejich příliš hlasitou podporou. Přitom se od dočasných ministrů čekalo, že ve státním zájmu navrhnou některá nepopulární opatření, na něž by si běžný kabinet s ohledem na dlouhodobou stabilitu svého úřadu netroufl.Pozici předsedů dočasných vlád dobře ilustruje případ Benešova kabinetu z roku 1921. Pětka se tehdy rozhodla vystoupit z ústraní a nahradit Černého úředníky vládou svých stran. Švehlovi se ale nezdála situace stále dost stabilní. Aby se neznemožnil jako předtím Tusar, delegoval do exekutivy nižší stranické šarže. S výjimkou Šrámka ho napodobili i ostatní členové Pětky. Za ministerského předsedu navrhli bezpartijního Eduarda Beneše. Určili ho pro černou práci: vládu bez komunistů a Němců šlo sestavit jedině s lidovci, a Beneš měl proto ujednat smír s dosud opovrhovanými katolíky. Tusar se roku 1920 zavázal, že provede odluku církve od státu: to mimo jiné znamenalo zrušit hodiny náboženství ve školách. Beneš však v zájmu dohody s katolíky prosadil tzv. malý školský zákon, kde se výslovně nařizovalo, že katechetové budou za hodiny náboženství placeni státem. Učitelé rozhořčeně protestovali a jejich náchodský okresní spolek dokonce zveřejnil otevřený list, ve kterém zrádci Benešovi zakazoval podepisovat listiny jménem „národa Komenského“. Členové Pětky si mohli mnout ruce, jak se jim opatrnost vyplatila, a v říjnu 1922 zasedli bez poskvrny do křesel nové vlády. Co se týče Beneše, ten chápal rizika premiérů dočasných vlád velmi dobře a ještě před nástupem do funkce si zajistil místo profesora na pražské univerzitě. Nakonec učit nemusel: na místě ministra zahraničí ho udržel prezident Masaryk.

Velká koalice

Po Švehlovi se už žádný z politiků neodvážil riskovat s menšinovou vládou. Místo toho vyzkoušeli postup, kterému se dnes předsedové největších stran zatím sveřepě brání: velkou koalici (častěji se říkalo široká či koncentrační koalice). Přísnější politolog by tak označil většinu tehdejších kabinetů, dobový tisk však s tímto termínem vystačil pro vládu sestavenou v roce 1929 agrárníkem Františkem Udržalem. Výsledky voleb byly v tom roce hodně podobné těm dnešním. Občanské koalici chyběly čtyři hlasy k parlamentní většině, což levicový tisk oslavil výkřiky typu: „Tma už je za námi!“ Švehlovu nástupci v čele občanského bloku nezbylo než opatrně oslovit socialistické strany, zda by nechtěly do vlády. Socialisté se zdráhali a nahlas zvažovali možnost své vlastní „rudočerné“ koalice s klerikály. I tomuto spojenectví však chyběly k většině dva hlasy.Agrárníci pak ztratili trpělivost a začali - podobně jako v současné době ODS - socialisty upozorňovat, že se svými devadesáti hlasy volby nevyhráli. Odmítli i jejich ultimátum, koho vzít či nevzít do koalice. Tehdy nešlo o jména nepopulárních ministrů: aby oslabili moc občanských stran, chtěli sociální demokraté škrtnout z vlády německé agrárníky. Když Udržal neustoupil, prosadil Lidový dům do koalice své německé soudruhy. Díky soupeření občanského a socialistického bloku tak mohla nová Udržalova vláda v konečném součtu spoléhat na nevídaných 206 poslanců. Vládní prohlášení přijal parlament bez problémů: kdo by ostatně s plány na boj s hospodářskou krizí, na zachování klidu, pořádku a ústavních práv občanů nesouhlasil. A konkrétnější formulace mohly z dohody mezi pravicovými agrárníky, sociálními demokraty a klerikály vzejít jen těžko. Rušit slavnostní zasedání se tentokrát pokusili jenom komunisté, byli však záhy vyvedeni ze sálu. „Za falešného zpěvu Internacionály odešli do klubovních místností,“ komentovalo jejich potupný ústup sociálnědemokratické Právo lidu, které se toho dne opět stalo provládním deníkem.

Hlasy extrémních stran

Tato rozlehlá koalice vydržela s nepatrnými obměnami od roku 1929 až do období Mnichova. Vzhledem ke katastrofickým koncům není divu, že historici v tomto období hledají spíše chyby. Politici prý tehdy odvykli odpovědnosti: jejich návrhy přece schvalovala koalice deseti stran. Chybělo spojení mezi občany a politiky: ať člověk volil, koho chtěl, strany se o moc stejně dělily podle svého. Partaje stavěly pořád stejné kandidáty a politické kluby se pomalu měnily na spolky důchodců. Parlamentním bouřlivákem třicátých let se stal sedmdesátiletý Karel Kramář a o poměrech ve vládě nejlépe svědčí komentář, kterým provládní listy provázely odchod premiéra Udržala do penze: „Jako mnozí před ním - Tusar, Švehla, Engliš - odnáší si ze své ministerské činnosti prázdnou kapsu a otřesené zdraví.“ Historici dodávají, že stát zdevastovaný důsledky poměrného volebního systému musel nacistům nutně podlehnout.Podobné kritiky se se často rozbíjejí o nezpochybnitelný fakt, že velké koalice první republiky dokázaly něco ve své době - alespoň na východ od Rýna - nevídaného: udržely demokratický režim bez státních převratů až do roku 1938. Na obranu poměrného systému se uvádí i to, že ve třicátých letech neměl šanci prokázat své případné přednosti. Vládní strany musely počítat s velkou menšinou tzv. protistátních stran. Když měli v roce 1929 komunisté a německé nacionální strany pouhých 45 mandátů, mohli politici ještě přemýšlet o tom, že se politická scéna přirozeně zformuje do tří bloků, které budou soutěžit o moc. Dva z nich už byly na světě: občanský (českoslovenští a němečtí agrárníci, národní demokracie) a socialistický (československá a německá sociální demokracie spolu s národními socialisty). Vznik klerikálního bloku (lidovci, hlinkovci a němečtí křesťanští sociálové) tehdy prosazovala za blahovolného přihlížení československých politiků vatikánská diplomacie. Její pokus ale ztroskotal na nesnášenlivosti Hlinkovy strany, která se záhy přiblížila protistátním partajím. A když se poté přimkli k fašismu národní demokraté, rozrostl se počet křesel pro „radikály“ na 119. Janu Malypetrovi nezbylo po volbách 1935 nic jiného než pokračovat dál s nepřehledně velkou koalicí. To už příliš času na projevení se výhod poměrného systému nezbývalo. V září 1938 byl s „uměním demokratického kompromisu“ konec: v horkých předmnichovských dnech se ministři Hodžovy vlády zbavili podle zaběhaného zvyku odpovědnosti a ustavili místo sebe úřednický kabinet generála Syrového. Generál sice vyhlásil mobilizaci, když ale po Mnichově nedostal žádné další pokyny, poslal jako korektní úředník své vojáky zase domů.