Se surovinou vlastního života se ve významné části české literatury už delší dobu nakládá, jako by to byla jediná vhodná materie, z níž lze dát dohromady uměleckou výpověď, nebo přesněji: zpověď. Povaha tohoto jevu - rozšířeného téměř epidemicky - je jistě sebestředná a narcistní. Jenže u kořenů tvorby najdeme jen zřídka čistě ideální motivy - a nemusí nás o tom poučovat ani Freudova teze o umění jako sublimaci pohlavního pudu.
Válka jinými prostředky
U vzniku neskrývaně autobiografické prózy, Knihy Kraft, jejímž autorem je ještě ne třicetiletý radikál české intelektuální (a katolické) scény Martin C. Putna (nar. 1968), si lze rovněž představit jen málo ušlechtilé pohnutky, rozumíme-li jimi skromnost, sebeovládání, zdrženlivost atd. Předpokladem pro vznik knihy, jakou napsal Putna, je naopak mimořádný podíl pýchy a pocitu výlučnosti. Takový text vyžaduje fascinaci sebou samým, dojem, že právě moje existence - ať jsou z ní masky strhávány jakkoli neurvale - stojí za to, aby byla předložena před zraky jiných. V případě, že zůstane jen u toho sebeobnažování, vznikají samohonné spisky, zavlažované šťávami vlastní ješitnosti. Poměr kladu a záporu se však obrací tehdy, je-li problém vlastní existence přetvořen v ještě něco těžko pojmenovatelného „navíc“.Tím je v případě Putnovy knihy prodloužení jeho esejistického, literárněkritického i společenského angažmá (část jeho bojové esejistiky vyšla předloni v knize My poslední křesťané). Řečeno parafrází…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
